V pražské sportovní hale Folimanka pod monumentálním Nuselským mostem toho čtvrtečního dopoledne hrálo fotbal zhruba deset mladých judistů a judistek. Pot z nich jen crčel, zvlášť z těch, kteří na sobě měli neprodyšné černé tepláky a mikiny jako igelitové pytle. Před závody měli za úkol pár kilo zhubnout, jakkoli někteří vypadali jako za groš kudla. Přesto se poctivě honili za měkkou mičudou z jednoho konce prosluněné tělocvičny na druhý a zase zpátky. Před očima mají totiž neustále obrovský vzor – členem jejich týmu je Lukáš Krpálek.
  |
Ten se už ve svých třiadvaceti letech stal po vítězství na světovém šampionátu nejlepším českým a československým judistou všech dob – a to se teprve rozcvičoval. Pak získal zlatou medaili na olympiádě v Rio de Janeiru a minulý týden se vrátil z mistrovství světa v Japonsku, kde znovu stanul na nejvyšším stupni vítězů, navíc ve vyšší váhové kategorii než před pěti lety, a tak se znovu zapsal do sportovních dějin. A výčet jeho úspěchů by mohl pokračovat.
Česká fantazie. Judista Krpálek vybojoval na MS v nejtěžší váhové kategorii zlatou medaili |
Se svými bezmála dvěma metry výšky a více než stovkou kilogramů váhy je osmadvacetiletý Krpálek pořádný obr – ale hodný obr. Působí srdečně, trpělivě a návštěvu vyprovodí až ke vstupním dveřím sportovní haly. Přitom netrpí přehnanou skromností – když mluví o tom, kolik soupeřů už porazil, je znát, že si je dobře vědom, jakého úspěchu ve své kariéře zatím dosáhl a kolik dřiny ho stál. Ale hlavně po návratu z Japonska vypadá šťastný. Právě si splnil sen.
Celý rozhovor s judistou Lukášem Krpálkem si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 13. září. |
LN Čím pro vás bylo vítězství v Japonsku důležité?
Judo z Japonska pochází a je tam na vynikající úrovni. Každé závody, na kterých tam můžu startovat, jsou něco nádherného. Vyhrát jakoukoliv medaili v Japonsku je pro judistu jako vyhrát zlato. Letošní šampionát se navíc konal v hale Budókan, kde v roce 1964 probíhaly olympijské boje.
LN Jak Japonci reagovali na to, že jste jim deklasoval domácího reprezentanta, který skončil druhý?
Popravdě sám moc nevím. Pořád se divím, že za celou dobu, co dělám sport vrcholově, mě do Japonska ještě pouštějí. Porazil jsem jim už tolik borců na významných soutěžích: dvakrát na olympiádě, několikrát na mistrovství světa... Byli samozřejmě Japonci, se kterými jsem prohrál, ale víc jsem jich porazil.
LN V Japonsku vás přesto mají rádi. Prý jste tam dokonce tak populární jako kdysi Věra Čáslavská v Mexiku. Je to tak?
Mají mě tam hodně rádi, to rozhodně. Jestli jsem tam byl trošičku známý před tímto mistrovstvím světa, tak teď budu ještě víc. Když jsem teď jel na letiště, zastavovali mě lidi a chtěli se se mnou fotit. Myslím si, že vyhrát tam letos bylo mimořádné v tom, že Japonci berou těžkou váhu jako své nejlepší a nejsledovanější judistické závody. To, že jsem vyhrál tuhle váhu a ve finále porazil domácího Japonce, si tam budou dlouho pamatovat. Jako si dodnes pamatují to, když v roce 1964 na olympiádě ve finále Japonce porazil Evropan, Nizozemec (Anton) Geesink. Když někdo porazí v těžké váze Japonce v závodě, který doma pořádají, ať už na mistrovství světa, nebo na olympiádě, nezapomínají na to.
LN A co vy? Máte Japonsko taky rád?
Zbožňuju Japonsko. Byl jsem tam tolikrát, že mi přijde jako druhý domov. Je to hodně jiná země, ale oblíbil jsem si ji. Mám rád tamní kulturu. Začalo mě bavit, jak se lidi pěkně chovají, jak je tam cítit ke všemu obrovská úcta. To je něco nádherného. A na trénincích v Japonsku udělám tak náročnou přípravu jako nikde jinde. Musím říct, že tohle mě posunulo tam, kde jsem. Jezdím tam dvakrát, třikrát, někdy i čtyřikrát za rok a na tréninku tam nechám úplně všechno, takže odlítám zničenej. Japonsko je moje nejlepší příprava. Než jsme odlétali na šampionát do Tokia, byli jsme týden ve městě Beppu společně se Slováky – a ti si ze mě dělali srandu, že jsem byl víckrát v Japonsku než na Slovensku. Na Slovensko sice jezdím, ale ne tak často jako do Japonska.
LN Co po takovém šampionátu judistu bolí?
Mě bolelo úplně všechno. Nejvíc ruce, z každého zápasu jsem odcházel s předloktím jak beton, skoro mě chytaly křeče.
LN Z čeho vás ty ruce bolely?
Bylo to z úchopů. U těžké váhy musí člověk vydat mnohem větší sílu než u lehkých vah, takže ruce pro mě byly nejhorší.
LN Dětem se za odměnu dává čokoláda, když se jim něco povede. Čím se odměňuje šampion?
Tím, že si zajdu na pořádný maso. V Japonsku jsem si dal odměnu předem, asi tři dny před závodem. V Tokiu jsme objevili restauraci, tamní vyhlášenou steakárnu. Objednal jsem si steak, který byl tak dobrý, že jsem si musel objednat ještě jeden.
LN Co máte v plánu po skončení kariéry? Nechcete vynalézt nějaký chránič na uši?
Chrániče na uši už jsou, ale nepoužívají se – jen v případě, že si někdo ucho zlomí a oteče mu. Chodíme pak na odstraňování vody a ani by se s tím správně nemělo trénovat, takže se aspoň používají chrániče, aby uši nebyly tak namáhané. Není to s nimi úplně komfortní a na zápas s nimi vůbec nemůžeme.
V magazínu dále najdete:
- Exkluzivní reportáž fotografa Jana Zátorského z Grónska, ve které zachytil studenou krásu ostrova i vřelost tamních lidí.
- Rozhovor s Darinou Ivanovovou, která rok učila češtinu na univerzitě v Pekingu, o životě v dnešní Číně.
