Nastal čas na nostalgické vzpomínání, na idylu: „Rychle zavřu oči a snažím se dýchat rovnoměrně. Babička se co nevidět zeptá, jestli spím. Ale já jsem fikaná a neodpovím. Jenže babička je ještě fikanější: ,Jsi vzhůru?‘ ,Ne,‘ odpovím a rázem zrudnu, dřív než se babička stačí zasmát.“
Ovšem přijde chvíle, kdy si i dítě uvědomí, že nezpochybnitelné autority nejsou úplně bezchybné: „Udělala jsem životní chybu, že jsem uvěřila babičce a stala se hodnou holkou.“
Proto se raději zas honem vraťme do světa dospělých, do světa problémů, bolesti a umírání: „Když se probudím, vzpomenu si, že táta umřel. Rozhodnu se napsat tuhle knihu.“
Ta kniha se jmenuje Nejmenší společný násobek (1998) a finská autorka Pirkko Saisiová (1949) se v ní vrací ke dnům, kdy to s jejím ovdovělým otcem začalo jít z kopce.
