A tak má Robert Sedláček opět smůlu. Kritici jeho filmy velebí, ale na běžného diváka bývají až moc inteligentní a česká filmová a televizní akademie jejich existenci většinou ani nezaznamená - viz ignorování loňských Mužů v říji na Českých lvech.
Sedláčkova novinka Největší z Čechů do kin nastupuje stejně jako Muži v říji koncem léta, takže hrozí, že se na ni do výročních cen zase zapomene. A to by byla škoda.
Největší z Čechů patří do kategorie děl vzniklých z autorského bloku či z frustrace z nemožnosti tvorby. Sedláček se pokoušel sehnat peníze na film o bývalém místopředsedovi vlády Čunkovi. Neúspěšně. Natočil tedy jiný snímek, který se od téhle autobiografické situace odpichuje.
Jeho hlavním hrdinou je režisér, který po odmítnutí ze strany Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie vezme zavděk komerční zakázkou: šéf pelhřimovské agentury Dobrý den si ho najme na natočení portrétů českých rekordmanů. Režisér spolu s producentkou, kameramanem a zvukařkou cestuje po našich luzích a hájích a setkává se se psem s nejdelšíma ušima, mužem, který pije pod vodou lahváče, chodícím muzeem miniatur a dalšími "největšími z Čechů".
Bylo by snadné obvinit Sedláčka ze sebelítosti a ukřivděnosti, ale nebylo by to fér. Pokud se scenárista a režisér skutečně cítil ukřivděně, je to křivda očistná a hlavně konstruktivní. Sedláček v Největších z Čechů jedovatě kope na všechny strany, ale střílí i do vlastních řad. Výsledkem je film o lidech, kteří můžou působit jako zoufalci, ale ke kterým přesto nelze necítit jistou úctu, plynoucí z toho, že se aspoň o něco snaží.
Režisér má své postavy rád
Přestože to tak nevypadá, Sedláček má své postavy svým způsobem rád, i když je líčí jako trosky. Žádnou smířlivost od něj naopak nemůžeme čekat ve scéně ze zasedání rady Státního fondu, kde si malou roli vystřihl Jan Hřebejk. Výstup je koncentrovaným výsměchem blazeovaným byrokratům, ve kterém hraje roli každý detail - umakartové stoly, znuděné výrazy i všeprostupující povýšenost.
Zcela ojedinělou postavou je šéf zmíněné agentury. Igor Bareš ho hraje jako hyperenergetického tahače za nitky, člověka, kterému zcela chybí sociálního inteligence, ale kterého jeden musí za jeho "tah na bránu" obdivovat. Když se promenuje po pelhřimovském náměstí v outdoorové bundičce a se slovy "hopla" hází kus ledu do kádě otužilcovy, dosahuje vrcholu hovadnosti, stává se monstrem mytických rozměrů.
Kouzlo Sedláčkova filmu tkví v drobných detailech
Kouzlo Sedláčkova filmu spočívá právě v takových detailech a nuancích. "A bili vás rodiče?" ptá se režisér při interview s hromotlukem s přezdívkou Golem: těžko vysvětlit, čím je ta situace tak vtipná, ale garantuje výbuch smíchu. Golem před kamerou převrátí starého favorita, ze kterého si jeho majitel předtím odnesl rezervu a načatou lahev zelené: výstižnější už to být nemůže.
Snímek je svérázným žánrovým mixem filmu ve filmu, road movie a tragikomedie. Stejně jako čtveřici filmařů jej pohání sebezáchovná skepse - vyhaslé očekávání nejhoršího, ve kterém může být člověk překvapený jen radostně. Štáb sužovaný profesními i osobními problémy putuje od štace ke štaci vázaný vzájemnou unavenou nenávistí.
Vděčné herecké příležitosti
Panoptikum rekordmanů (skutečných i hraných) s jejich nadšenou urputností režiséra a jeho tým vlastně irituje - tím spíš, že v nich vidí marnost a absurditu svého vlastního počínání. Film s množstvím epizodních postav poskytuje vděčné herecké příležitosti. Žádná z nich nezůstala nevyužita. Aňa Geislerová v roličce číšnice, neurotický vazač slámy Igora Chmely, Marek Taclík coby rasistický pivař potápěč - každý z nich si na chvíli ukradne plátno pro sebe a pak ho předá dalším.
Sedláček svým humorem připomíná Formana. Bývalý dokumentarista si definitivně vytvořil rukopis spočívající v mozaikovitém vyprávění, citu pro zkratku a schopnosti ukázat bez přikrášlování povahy jednotlivců i tu naši společnou, národní. Největší z Čechů nenabízí instantní řachandu, ale tím déle zůstává pod kůží. A jejich autor už potřetí za sebou natočil jeden z nejlepších českých filmů roku.
Největší z ČechůČR 2010 |