V rozhovorech několikrát vzpomínal, jak byla jeho dráha zpěváka poznamenána náhodami. Kdysi díky náhodě nahradil i zraněného kolegu v kapele, která se jmenovala Rosa – a právě pro ni napsal svou nejslavnější píseň Rosa na kolejích, prý jako znělku. Přestože i jistě díky ní v roce 1974 vyhráli cenu na festivalu Porta, opět došlo ke shodě náhod, kdy spoluhráči odešli na vojnu, a ve stejné době se mu narodila dcera, chyběly peníze, a s hraním proto prakticky přestal. Jenomže přišla další náhoda – navzdory pauze se pořadatelé Porty 1979 rozhodli ho ocenit za „zásluhy o trampskou píseň“. A protože zrovna náhodou neměl žádnou kapelu, musel vystoupit sám – i když to do té doby pro něj bylo nemyslitelné.
Zemřel písničkář Wabi Daněk, autor trampské ‚hymny‘ Rosa na kolejích. Bylo mu 70 let |
Pak šla jeho hvězda prudce vzhůru – autorskou cenu Porty získal v letech 1981-83 třikrát po sobě, a o rok později už byl natolik populární, že mu bylo dovoleno vydat debutové album, pochopitelně pojmenované Rosa na kolejích. Fakticky tak šlo o „best of“ předchozí doby, pomohli mu s ním kolegové z kapely AG Flek či Robert Křesťan, a není divu, že se ho prodalo čtvrt milionu kusů. Z titulní skladby se stala neoficiální trampská hymna, zpívaná na Portě ve stoje. Teprve tehdy se z něj stal profesionální muzikant – do té doby dělal řidiče sanitky. Jenomže když musel uplácet kolegy, aby za něj brali směny, protože měl zrovna šestnáct koncertů měsíčně, už to prostě nemohl zvládat. Možná i tehdy se poprvé rozjel jeho kladný vztah k alkoholu, který mu v budoucnu nadělal tolik zdravotních problémů. Ale kdo by žil asketicky, když s ním v plzeňském amfiteátru Lochotín ochotně a nadšeně řve třicet tisíc lidí sarkastickou odrhovačku Hejkal nebo Hudsonský šífy, esenci pocitů všech, co se někdy ocitli na lodi?
Po roce 1989 se z něj nestala ani masová hvězda, ale ani nezapadl, protože by se jako někteří kolegové neuměl vyrovnat s novou realitou. Vysvětlení lze asi hledat v jeho slavných písničkách Nevadí či Outsider Waltz, hymnami všech skeptiků: nikdy zkrátka nepodlehl negativním dopadům slávy, vždy zůstával nohama na zemi, s až nezvyklou pokorou, nadhledem a skromností přijímal. Co ho potkávalo. A o svém zpěvu i hraní na kytaru se často vyjadřoval až s despektem. Ale když mu o generaci mladší muzikanti před pěti lety navrhli projekt Ďáblovo stádo, vracející se k trampským kořenům, s chutí souhlasil.
Publicisté dobře znají pocit nejistoty, se kterým jdou vždy na první rozhovor s oblíbeným umělcem. Snadno se může ukázat, že v soukromí je úplně jiný, než jak ho vnímáme prostřednictvím jeho skladeb, rolí, obrazů či třeba fotografií. Když jsem ale před lety poprvé měl možnost rozmlouvat s Wabi Daňkem, až mě zaskočilo jak moc je stejný jako jeho ryzí písně. Když pak ve čtvrtek 16. listopadu dorazila smutná zpráva o prohraném boji s nemocemi, okamžitě se mi v hlavě začala honit ta, co se shodou náhod jmenuje Píseň, co mě učil listopad. Škoda, že se pak neukázalo, že ta zpráva nebyla pravdivá.