To všechno dnes nahradilo zírání do telefonu a klikání do aplikace. Velký festivalový byznys prochází dehumanizací. Bez domluvy se nepotkáte s nikým, v kinech už se netleská, diváci si přestali povídat. Programátoři navíc řešili morální problém: Máme na krku válku, ekonomickou a ekologickou krizi, proměny genderu. Co ukázat, aby bylo jasné, že globální nebezpečí bereme vážně? A jak by v těžké době měla vypadat korektní zábava? Tolik funkčnosti ale neunese spontánní umění ani showbusiness.
Velké díky dvěma americkým osobnostem za jejich filmy plné lidství a naděje, byť je ani v jednom případě sami nerežírovali. Tím prvním je dokument Superpower Seana Penna a Aarona Kaufmanna, film o Volodymyru Zelenském a válce na Ukrajině.
Lidská práva, politická korektnost i účast žen. Berlinale honí letos příliš mnoho trendů |
Dvaašedesátiletý herec a režisér Penn je držitel dvou Oscarů, ale také vnukem židovských přistěhovalců z Litvy a lidskoprávní aktivista. Svou slávu a vliv často staví do služeb toho, čemu věří a nebojí se riskovat. Příběh Zelenského a jeho proměny z televizní role prezidenta ve skutečného lídra ho fascinoval už před válkou. Chtěl se s ním setkat a začal na Ukrajinu jezdit.
Mezitím začaly události eskalovat, ale přesto v ruskou invazi moc nevěřili ani odborníci, na rozdíl od Ukrajinců. Tak se stalo, že Penna zastihl první den války v Kyjevě a hned další den dostal pozvání do bunkru, kam se přestěhoval Zelenskyj a celá vláda. Tam natočili první rozhovor. „Chtějí nás všechny zabít,“ říká mu Zelenskyj. A o pár měsíců později: „Chtěli jsme svobodu a budeme ji mít. Jen jsme nevěděli, jak bude drahá.“ Dvouhodinový film se vrací k událostem na Majdanu, k Zelenského kariéře komika i předválečným setkáním s obyčejnými lidmi. Ohromující je autenticita obou protagonistů. Zelenskyj vyroste doslova divákovi před očima.
Penn mu později říká: „Když jsem s vámi mluvil poprvé, pochopil jsem, že jste se pro ten okamžik narodil.“ Penn neskrývá slzy pohnutí ani cigarety či vodku, jezdí do zákopů, mluví s lidmi. Je autor, ale zároveň empatický člověk zdrcený situací. Důsledně přitom mýtí z filmu všechno egocentrické. Vrací se do Kyjeva, burcuje v Americe média, politiky, veřejné mínění. A myslí si, že kdyby USA byly dnes tak svobodymilovné jako Ukrajina, svět by byl lepší.
Hlavní soutěž zatím nuda
Druhým velkým zážitkem je autoportrét, který společně s režisérkami Karen O’Connorovou, Miri Navaskyovou, and Maeve O’Boyleovou natočila dnes dvaaosmdesátiletá písničkářka Joan Baezová. Ta prý vůbec poprvé navštívila filmový festival. Vidět nádhernou, vzpřímenou bělovlasou dámu s přirozenou tváří a hlasem jako zvon je zážitek sám o sobě.
Film využívá obrovský soukromý archiv, kde Baezová uchovává amatérské filmy z dob svého dětství, korespondenci i vzpomínky na svá aktivistická léta či materiály související s jejím vztahem k Bobu Dylanovi. Toho jako slavná zpěvačka uvedla na scénu a žili spolu až do londýnského turné roku 1965, kde se jí Dylan nehezky zbavil.
Pouze část filmu je věnována její hudební dráze, kterou oslnivě zahájila v osmnácti letech, a jejímu angažmá pro „záchranu světa“. Film odhaluje i její „třináctou komnatu“, zpěvačka totiž celoživotně trpí návaly paniky. Později v terapiích dochází k závěru, že ji v dospívání zneužíval otec, i když si mnoha vzpomínkami není jistá. „Pamatujeme si jen to, co si pamatovat chceme,“ říká Baezová. Snímek je obrazově bohatý, využívá archivy, animaci, záběry z turné.
Kristen Stewartová, předsedkyně poroty, říká: „Kino je nejlepší místo, kde ukázat krizi.“ Vzhledem k tomu, že v hlavní soutěži na Berlinale zatím většinu času nuda střídá depresi, to asi není cesta pro každého. Příkladem je obrazově krásný, ale pro diváka téměř neúnosný snímek klasika australského filmu Rolfa de Heera Survival of Kindness (Přežití laskavosti).
Je to drtivě pesimistická dystopie o podivné krajině, kde bílé lidi zachvátila jakási epidemie a přeživší v plynových maskách pronásledují a likvidují černé nejstrašnějšími způsoby. Jakákoliv naděje na laskavost a vyšší spravedlnost mizí. Jediným světlem je hlavní postava otrokyně odsouzené zemřít na poušti v kleci. Tu obdivuhodně ztvárnila černá herečka Mwajemi Husseinová, která si míří pro cenu za ženský herecký výkon.
Na opačné straně v soutěži stojí zábavné filmy, například úvodní snímek Rebeky Millerové She came to me (Přišla za mnou). Je to komedie v nejlepší americké konverzační tradici, a září v něm Peter Dinklage a Anne Hathawayová. Ta hraje psychiatričku, která se stane jeptiškou. Anebo Blackberry, kanadský snímek o dobrodružné historii slavného telefonu. Filmy o lidech jsou ale přece jen zajímavější než filmy o telefonech. I když bez lidí se na letošním Berlinale klidně obejdete, ale bez smartphonu nemáte šanci.
