Sedm křížků na krku, bolavé zuby ani pověst zpěváka, producenta a hudebníka, který se už zaživa stal legendou velikosti Raye Charlese či Arethy Franklinové, nepokazily v Praze dobrý dojem, který tu po sobě „pan Dynamit“ zanechal při své vůbec první, předloňské návštěvě.
Ze všeho nejvíc pak sobotní večer s Jamesem Brownem připomínal audienci u svrchovaného vládce afro-americké populární hudby, probíhající podle přesně zaběhaného, dlouhými desítkami let prověřeného protokolu. Významné místo v něm ovšem má spontánní improvizace špičkových hudebníků Brownova doprovodného „orchestru“ složeného z černošských i bělošských muzikantů, překvapivě ostré střihy v řazení skladeb i jistá živelnost, kterou si „praotec soulu“ i jeho kapela nesou v genech.
Večer odstartovaly dvě domácí skupiny, Francois Pignon a Guločar, přičemž druhým jmenovaným, pracovité funkové brigádě z Brna, se za energický set dostalo po právu velice vřelého přijetí.
Když je chvilka, tak tančím
Hlavní atrakce večera přicházela postupně, ve vlnách schopných nabudit očekávání. Po nezbytné znělce se do čela orchestru nejprve postavil drobný vrásčitý mužík v černém sáčku zastávající významnou roli ceremoniáře celé podívané. Uvedl „čtyři půvabné, hořkosladké hlasy“ - sboristky, které později ještě doplnil jejich mužský protějšek. Za skandování doprovodných vokalistů „je čas na hvězdu“ pak přítomným v hale zopakoval, s kým budou mít již za okamžik tu čest.
Příchod třiasedmdesátileté hvězdy s pečlivě upraveným účesem provázelo bouřlivé nadšení publika. James Brown odpálil večer náloží těžkého kalibru - proslavenou Living In America, kterou kdysi napsal na Stalloneho objednávku pro film Rocky IV. Na pódiu přibyly dvě mladičké tanečnice, jež na sobě neměly víc oblečení, než bylo nezbytně nutné, později Brown představil také svou o třicet let mladší rusovlasou manželku Tommi Rae, která svým zjevem i hlasovými dispozicemi působí jako převtělení zpěvačky Janis Joplinové.
Fascinující bylo sledovat způsob Brownovy komunikace s ostatními na pódiu. Díky dokonale vypěstované směsi hudebnické „otřískanosti“ a empatie stačilo hudebníkům nepatrné gesto, pohyb ruky či tón hlasu, aby se filigránsky sehraný „orchestr“ zastavil na jediném tónu či znovu rozběhl, dal prostor improvizované promluvě či varhannímu sólu svého kapelníka. Občas si Brown vystřihl krátký taneček s některou ze sboristek či duet se sólisty, jejichž přínos publikum pokaždé vděčně ocenilo potleskem.
Zběsilý patriarcha
Nonšalantně působící kapela na pohled usedlých profesionálů si s lehkostí vykračovala v komplikovaných polyrytmech, soulově vrněla či se naopak měnila v tepající „funkovou mašinu“. Nebylo pochyb, že na pódiu je svorníkem či úhelným kamenem dění skutečně samotný Brown. Ve svých letech stále připomíná gesty a zpěvem nekompromisní hrdost Černých panterů i doufající pokoru Martina Luthera Kinga Jr., je v něm vznešenost patriarchy i zběsilost, která jednoho dokáže přivést za mříže.
| Hodnocení LN: * * * * |
|
James Brown: Seven Decades Of Funk Tour |
„Vážně chcete, aby to zazpíval?“ vrací se po hodině a půl na pódium ceremoniář večera ohlásit poslední skladbu a znovu vyjmenovává všechna přízviska legendární postavy na pódiu. Skladba Sex Machine se toho večera protáhne na pětadvacet minut v hypnotickém rytmu s přehlídkou všeho, „co tu ještě máme,“ jak říká Brown.
Sboristky a tanečnice vrtí boky, procházejí se jako manekýny („a teď funky walk!“), tyátr na pódiu i tanečky mezi diváky jsou skutečně „sexy“, přesně jak to při slavné písni má být. Jak je možné, že v sobě má Brown stále tolik čertovské smyslnosti? I když je „nejpracovitějším mužem v showbyznysu“, už od svých počátků nejspíš dobře ví, že takové kouzlo nepochází z vlastní síly ani moci, ale z ducha, který jeho hudbě vládne. A proto ani s věkem nepomíjí.
