Bernstein se s Candidem hodně natrápil. První muzikálová verze vznikla již v roce 1956, Bernstein se ale k dílu opakovaně vracel a upravoval je až do své smrti.
Snaha zhudebnit satirickou „filozofickou povídku“ osvícence Voltaira o klikaté pouti ,prosťáčka' Candida za štěstím se může jevit podobně bláznivě, jako třeba Zemeckisův pokus zfilmovat Groomova podobně ustrojeného Forrest Gumpa, ve výsledku nakonec oscarového. Jeho průpovídku „Máma říkala, že život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, jaký kousek si zrovna vytáhneš“ lze s jistou licencí použít i pro hudební charakteristiku Bernsteinova Candida. Snažit se jej nějak žánrově zařadit nemá smysl - je to přiznaně eklektická směs muzikálových melodií, taneční hudby, operety, kabaretu i opery, umně spletená do pestrého sledu čísel propojených mluvenými komentáři zejména samotného Voltaira alias filozofa Panglosse. Bernsteinův bonmot, že Candide je jeho „valentýnka poslaná evropské hudbě“ je přesný a platí stejně jako jeho další postřeh, že „... ať napíšu cokoli, bez ohledu na žánr mi z toho vyjde vlastně jakási divadelní hudba“.
Dokonalá týmová práce
Právě osobní zaujetí bratří Cabanů, prostupující celé nastudování Candida, mu dodává potřebnou jiskru. Candide je evidentně jejich letitá „srdeční záležitost“ a na detailně promyšleném projektu je to znát. Inscenační nároky této svého druhu hořké crazy komedie jsou značné - podobně jako se rychle střídají hudební žánry, příběh se odehrává v mnoha kulturně i geograficky zcela odlišných prostředích, měnících se rychlostí filmového střihu, navíc s velkými sborovými a tanečními výstupy.
| Hodnocení LN: * * * * |
|
Leonard Bernstein: Candide |
Velkorysost, s jakou Cabani ponechali divákům prostor pro dokončení scénické skládačky také vlastní obrazivostí a zkušeností, se jim vyplatila. Ocenění zaslouží také způsob svícení a uplatnění projekcí na výseč zadního horizontu s dynamizovanými záběry specifických, často odvážných detailů jednotlivých míst děje. Dalším navigátorem jsou kostýmy Simony Rybákové, také choreografka Regina Hofmanová přesně dodržela zvolenou stylizaci.
Zvláště je třeba vyzvednout podíl dirigenta Guillauma Tourniaira na výsledném kompaktním hudebním tvaru inscenace. Podařilo se mu skvěle zvládnout hudební přechody „napříč“ hudebními žánry.
Cabani naplnili pojem „týmové práce“ - sílu svého zaujetí dokázali přenést nejen na ostatní členy tvůrčího týmu, ale i na další aktéry inscenace - a to nejen sólisty, ale i orchestr, sbor a balet.
Šťastnou ruku měli Cabani a Státní opera jak při sestavování inscenačního týmu, tak při výběru sólistů. Obsazení Jiřího Korna do role průvodce dějem nebylo jen vtipným marketingovým tahem, ale reflektovalo soudobé „posuny významů“ od doby Voltairovy i Bernsteinovy. Kornův mikroport nerušil; zdůraznil ovšem, že operní zpívání je meta, kterou zdolat není snadné.
Aleš Briscein je skvělý typ pro důvěřivého snílkovského mladíka Candida; předvedl muzikantský cit, když svůj světlý tenor báječných Jeníků nebo Števů „velké“ opery přizpůsobil frázováním a výrazem muzikálovému stylu. S půvabnou americkou sopranistkou Marnie Brecenridge subretně kořeněných výšek a patřičné hlasové pohyblivosti postihli peripetie vztahu těchto zvláštních milenců; Cunegonda v jejím podání byla snobskou koketou, panovačnou chamtivou prostitutkou i hádavou hysterkou. Mimořádný byl také výkon Jiřiny Markové-Krystlíkové v roli Staré dámy nejen pro schopnost ironizující nadsázky ve zpěvu i mluveném textu. Její dáma i v okázalé róbě zvládá záludnosti komplikované kovové konstrukce a pohybuje se ve výškách se samozřejmostí zkušeného pokrývače...
Cabani odolali politickým svodům
Ani přechody mezi zpívanou angličtinou a mluvenou češtinou díky titulkovacímu zařízení vůbec neruší. Cabani se také vyhnuli záludnému úskalí interpretace Candida jako morality nebo politické agitky - v neurotickém předvolebním období zdatně ochránili svůj projekt před politickými svody, které se jednak nabízejí; jsou patrně již součástí Bernsteinova tvůrčího impulsu a přítomné již ve Voltairově novele. Nabízející se aktualizace výkladového rámce od Výboru pro veřejné blaho po Výbor pro neamerickou činnost ponechali Cabani naštěstí zcela na osobní zkušenosti a vzdělání diváků.
Obzvláště ve srovnání s posledními značně problematickými produkcemi Národního divadla Státní opera prokázala tímto tvořivým počinem smysl existence dvou samostatných pražských operních domů.
