Festival v Cannes je sledem zářivých okamžiků. Půvabná Kendall Jennerová krotí před objektivy dlouhé šaty, svalnatý Arnold Schwarzenegger se brouzdá v moři a propaguje ekologický dokument i nového Terminátora. Elton John premiéruje na jednom konci města videoklip a Kristen Stewartová zase krátkometrážní režijní počin. Akce burácí jako motory silných sporťáků s arabskými značkami, které se sunou po bulváru Croisette. Mezi instagramové momentky se ale občas vtlačí zážitek větší a silnější, zvětšený na obří plátno. Takový nabídnul francouzský snímek 120 Beats Per Minute.
Hrdinové na černou práci
Z ačátek devadesátých let. Ocitáme se uprostřed pařížské aktivistické skupiny Act Up, která se věnuje osvětě ohledně AIDS – formou guerillové války se hrdinové snaží informovat o nemoci bez předsudků, ale se vší vážností, obracejí také pozornost k firmám, které spekulují s chystanými léky, zasazují se o to, aby na školách byly automaty na kondomy. To vše v době, kdy velká část společnosti vnímala AIDS jako nemoc „feťáků a homosexuálů.“
Hrdinové jednoduše dělají černou práci, kterou by snad měl mít na starosti stát, ale vždycky je lepší vzít to do vlastních rukou. Režisér Robin Campillo je známý především coby scenárista školního dramatu Mezi zdmi, jež v Cannes vyhrálo v roce 2008 a ve své režijní novince hned v úvodu potvrzuje svou scenáristickou průpravu. Dlouhé sekvence inscenuje právě „mezi zdmi“, na pravidelných setkáních aktivistů, kde se řeší rozbor dalších akcí, hesla na pochody i pravidla chování.
  |
Ze zprvu nepřehledného shluku tváří začnou nenásilně vzlínat hlavní postavy a vztahy. Je tu zapálená Sophie (Adele Haenelová), usmiřovač Thibault (Antoine Reinartz) anebo radikální Sean (Nahuel Pérez Biscayart). Ten se zamiluje do nováčka ve skupině, Nathana (Arnaud Valois), který jako jeden z mála aktivistů není HIV pozitivní. Jejich vztah postupně sílí a Campillo dosahuje fascinující intimity jenom tím, jak vnímavý dokáže ke svým postavám být: chvíli se milují, pak si povídají, pak se zase milují. Přirozeně, citlivě. V tomto ohledu dosahuje 120 Beats Per Minute kvalit Života Adele, kde ovšem bylo mnohem víc explicitní nahoty.
Spolu s láskou pak do Seanova života vstupuje nemoc. Mladík začne chátrat doslova před očima, zatímco hlavní cíl skupiny, totiž rozšíření nového léku, je v nedohlednu.
CANNES 2017: estetické okouzlení filmem a časem s Julianne Mooreovou |
Biscayart, který před třemi lety vyhrál v Karlových Varech s filmem Jsem tvůj, podává strhující výkon, stejně jako ne tolik známý Arnaud Valois. Naopak slavná Adele Haenelová vsadila na týmového ducha a nestrhává na sebe zbytečně pozornost.
Campillo by, podobně ale jako většina canneských režisérů, mohl snímek o něco zkrátit a zbavit zejména začátek jisté edukativní tíhy. Na druhé straně jde o film, který se zatím ze soutěže vymyká: vypráví o stále aktuálním společenském problému, který oživil pozoruhodně křehkou milostnou zápletkou.
Není to blyštivý vysoký koncept jako snímek Okja, kde jihokorejský režisér Bong Joon-ho pomocí obřího prasete kritizuje jedovaté praktiky potravinářského průmyslu. Nemá úchvatného létajícího uprchlíka jako maďarský tvůrce Kornél Mundruczó v thrilleru Jupiter’s Moon. A nevyvolává ani krutou, byť bravurní rodinnou krizi jako Rus Andrej Zvjagincev v dramatu Loveless.
Jenže ukazuje partu převážně mladých, obyčejných lidí odsouzených k záhubě, kteří se do posledního dechu perou za život. V plejádě zatím spíše negativních postav ostatních „soutěžáků“ působí figury ze 120 Beats Per Minute jako skuteční hrdinové. A vzhledem k tomu, jak Cannes rádo slyší na politickou látku, má v novince Robina Campilla možná prvního skutečného favorita na Zlatou palmu. Stále jsme ovšem teprve sotva v polovině programu festivalu, který probíhá až překvapivě klidně.
Cannes 2017. Banner.
Bučení při Netflixu
Jediné hlubší vzrušení vyvolává slovo Netflix. Internetový producent se dostal s organizátory do křížku už před festivalem, když odmítá promítat své filmy v kinech, ale rovnou je posílá svým předplatitelům. Prezident soutěže, režisér Pedro Almodóvar, si neodpustil poznámku, že si nedokáže představit, aby se vítěz festivalu nepromítal v kinech. „Dustin Hoffman si to pustí u sebe v obýváku, takže to bude v pohodě,“ vtipkoval včera režisér Noah Baumbach na tiskové konferenci ke své soutěžní komedii The Meyerowitz Stories, kterou Netflix také produkoval.
Pokud jde o filmaře samotné, aktivity Netflixu či Amazonu jim nevadí. „Ještě před pěti lety to vypadalo, že s nezávislým filmem je konec,“ říká Sofia Coppolová. A šéf Netflixu Ted Sarandos dodává: „Riskujeme mnohem víc než studia.“
Diváci v canneských sálech to ale vnímají jinak. Logo Netflixu při projekcích vybučeli. Svojí troškou do mlýna přispěli, snad nechtěně, i promítači – u Okji se chvíli promítalo ve špatném formátu, u The Meyerowitz Stories se přes logo Netflixu zatáhla opona.
