„Ještě jsem neměl čas se ani najíst,“ začal na úvod. V šumu a s hudbou Varhana Orchestroviče v zádech se vzdálil od svých přátel a ochotně odpovídal na otázky.
LN Zdá se, že Goyovy přízraky mají v Americe trochu problémy, zatím se nesehnal distributor. Myslíte si, že toto téma, opírající se hodně o evropskou problematiku, Američany zaujme?
Záleží na tom, jaké Američany myslíte. Tento obrovský národ je různorodý, je v něm mnoho vrstev a skupin, každá si myslí něco jiného. Řekl bych, že se asi nebude líbit Georgi Bushovi. Ovšem Henry Kissingerovi, což je Formanův soused, se líbil velmi, nechal si ho pustit dokonce dvakrát. Film klade hodně otázek, vypovídá o řadě témat, dotýká se pojmů jako tolerance, velkorysost, hledá, co je v pozadí. Určitě bude některým lidem vadit. Taky v něm lze najít spoustu paralel se současnou politikou, a to ne jenom s americkou. Nikdo nám taky nechce věřit, že scénář byl hotový ještě před válkou v Iráku.
Co vás jako spisovatele přivedlo k práci scenáristy?
Já jsem byl spíš debutující autor než spisovatel, tenkrát mi bylo třiadvacet let a napsal jsem jeden román. Můj vydavatel byl domluvený s režisérem Jacquesem Tatim, že vydá román, který by vycházel z jeho filmů, a oslovil pár svých autorů včetně mě. Tati si pak vybral můj příspěvek. Byl jsem velmi mladý, ještě student, ale hned jsem se do toho pustil a napsal jsem dva příběhy. Přes Tatiho jsem se dostal k jeho asistentovi Pierru Etaixovi a spolu jsme napsali scénář ke dvěma krátkým filmům. Mě ale film a divadlo odjakživa přitahovaly, a tak jsem využil první příležitosti, jak se k této práci dostat.
Co je nejdůležitější při psaní pro film?
Musíme si říct, co je to film - sled scén, které hrají herci. Je třeba dodržovat dvě podmínky: jednak je to řemeslo a vy musíte znát jeho zákonitosti. Nevzpomínám si, že bych někdy potkal amatéra, třeba i talentovaného, který vyplodil skvělý scénář. Základem všeho je příběh, který vyprávíte, a podmínkou je ten příběh rozložit do scén a situací a najít pro ně také současný jazyk.
Téměř dvacet let jste pak jako scénárista spolupracoval s režisérem Buňuelem. Čím vás nejvíc ovlivnil?
To je těžké zformulovat, my jsme pracovali společně, byli jsme tým - stejně jako s Peterem Brookem. Jsem přesvědčený, že pro scenáristu je nejlepší pracovat v těsné součinnosti s režisérem, vždycky jsem to tak dělal. Jistě, není to pro každého, tím spíš, že náš tým s Buňuelem byl poměrně uzavřený a vlastně jsme žili, pracovali, cestovali společně. V takovém spojení lze jen velmi těžko stanovit, kdo je právě autorem té či oné myšlenky, metody, postupu. Nicméně Buňuel byl velký pozorovatel života a určitě mě naučil používat představivost, dívat se pozorně kolem sebe a proniknout do nitra věcí i sebe sama. Všechno to lze při psaní využít a zpracovat.
Narodil se roku 1931 ve Francii, vystudoval literaturu a historii. Začal malovat a psát, debutoval románem Ještěrka. Své dva první filmy natočil s Pierrem Etaixem. Rozhodující bylo setkání s Luisem Buňuelem (Deník komorné, Kráska dne, Tajemný předmět touhy). Mezi režiséry, pro které psal, jsou světové špičky - Brook, Barrault, Malle, Forman, Godard, Schlöndorff. Působí také v divadle, jako autor i dramaturg. Je autorem filmových adaptací (Cyrano). Roku 1983 obdržel prvního Césara za scénář k filmu Návrat Sommersbyho, Oscara mu vynesl přepis románu Nesnesitelná lehkost bytí.
Nedávno u nás vyšla vaše kniha Léta utopie, v níž líčíte, jak jste s Milošem Formanem psali scénáře, ale také nabízíte analýzu událostí roku 1968. Vaše úvahy o mocenském rozdělení světa a mechanismech totality jsou přesné. Vy sám jste ale nikdy v totalitě nežil, jak jste si dokázal udělat tak jasný obraz?
Jean-Claude Carriere
Nesmíte zapomínat, že jsem pracoval v několika zemích za železnou oponou - s Milošem Formanem v Československu, s Andrzejem Wajdou v Polsku a také v Sovětském svazu. Měl jsem možnost v těchto zemích poznat realitu, diskutovat, dívat se kolem sebe. A pak - celý život jsem byl obklopen nějakými „ismy“. Viděl jsem nacisty ve Francii, pak komunistickou propagandu a fašisty ve Španělsku. Po válce jsem viděl, jak komunismus zachvacuje Evropu. Mám bohužel dost svých zkušeností. Vezměte si francouzské intelektuály, kteří byli vždy dost levicoví, a to celá padesátá léta minulého století. Bohužel, oni se stále uchylovali pod prapor komunismu, byli zaslepení a také byli přesvědčeni, že našli řešení. Zajímavé je, že mnoho jich stejně do komunistické strany nevstoupilo, jen se tak předváděli.
O šedesátých letech se stále mluví jako o mimořádně invenčním desetiletí. Nezdá se vám, že tyto roky byly z dnešního pohledu i dost naivní?
Když hodnotíte minulost z pozice let, která uběhla, vždycky se vám bude zdát něčím směšná. Já bych řekl, že právě pařížské události v roce 1968 přinesly hodně pozitivního do budoucnosti. Neviděl bych to jako naivitu, spíš jako víru v utopii. A ta má svůj smysl a může věci posouvat. Jiná věc je, že tenkrát byl svět rozdělený, že v sovětském bloku šlo o zásadní otázky svobody a demokracie. Vím, že Miloš a moji čeští přátelé tehdy nedokázali pochopit, proti čemu vlastně pařížští studenti protestují, proč vytáhli do ulic a zapalují auta. Mysleli si, že jsme zpovykaní. Řekl bych, že teď už to chápou i ti, kteří v té době bojovali o základní svobody. To je otázka vývoje. Připomíná mi to situaci ekologického hnutí ve Francii, v němž jsem se také angažoval. Ještě počátkem sedmdesátých let bylo absolutně na okraji, nikoho to nezajímalo, nikdo nechápal, co vlastně ti podivní aktivisté chtějí.
Jak jste se dostal do styku s českým filmem a jeho tvůrci?
S Milošem Formanem jsem se seznámil v roce 1966 v Itálii, kam přijel na festival. Viděl jsem jeho filmy a obdivoval jsem je. Další rok přijel do Francie, zavolal mi a sešli jsme se. Buňuel tehdy točil Krásku dne a zastavil natáčení, aby se mohl s Milošem sejít. V roce 1969 jsem byl v Mexiku, kde Buňuel natáčel film, a tam za námi Miloš přijel. Pak jsme se potkali v New Yorku, ale to už bylo všechno jinak, Miloš poté, co odešel z Československa, prožíval těžké období a já jsem v podstatě byl u toho.
Vy jste se vůbec s Čechy zapletl víc než kdokoliv jiný. Napsal jste i scénář podle Kundery ke Kaufmanově snímku Nesnesitelná lehkost bytí. Film ale kritika příliš nepochválila.
Nemyslím si, že by byl špatný, hlavní problém byl samozřejmě v tom, že v žádném případě nebylo možné natáčet v Praze, a tak bylo třeba postavit si celé Československo v ateliérech. Že to přineslo nejeden problém, snad nemusím zdůrazňovat.
V sedmdesátých letech jste se začal věnovat divadlu, v posledním desetiletí píšete i hry. Co vás k tomu přivedlo?
Cítil jsem určitou rutinu a chtěl si zkusit něco jiného. Divadlo je úžasná komunikace a je také v tomto bodě ohromně proměnlivé. Všichni mně tenkrát říkali, divadlo je mrtvé, nemá žádný smysl. A ono se to začalo otáčet: film se už v průběhu sedmdesátých let nejen ve Francii dostal do krize, divadlo naopak dostalo nové impulsy, Brook přišel se skvělými představami - to první období jeho experimentování vyvrcholilo filmem a inscenací indického eposu Mahabharáta.
Mahabharáta přinesla i nový přístup v práci s herci, vytvořili jste do té doby hodně neobvyklý multietnický soubor. Jak to všechno vzniklo?
Byl to dlouhý proces. Na počátku byla úvaha o novém repertoáru. V roce 1979 jsme vedli Ptačí sněm a dalších šest let jsme styl, o který jsme se pokusili, rozvíjeli. Mahabharáta byla vyvrcholením všeho. Musím říct, že při práci na ní jsem byl opravdu šťastný.
Nepřekvapuje vás, že jeden z hlavních představitelů tohoto eposu, skvělý herec Georges Corraface, je dnes hvězdou televizních seriálů?
Ani ne, vždyť si musí vydělávat na živobytí. On ale netočí jen komerční seriály, je také ředitelem docela významného mezinárodního filmového festivalu v Soluni.
Vaši první hru Terasa u nás před několika lety uvedlo Divadlo Na Zábradlí. Víte, že měla velký úspěch?
Inscenaci jsem viděl, líbila se mi a byl jsem rád, že mě hrají také v Praze.
Zítra odlétáte do Stockholmu, zdá se, že stále cestujete. Kde jste tedy doma?
Žiju v Paříži, ale máte pravdu, že jsem takový nomád, pořád v pohybu. Mě to ale ještě nepřestalo bavit. Nechci se zastavit, když mám ještě dost sil. A taky pořád píšu, scénáře i hry.
