Prvotní idea filmu se sice směrem k realizaci výrazně proměnila, ale jádro zůstalo stejné: paralela mezi honem na čarodějnice a procesy s politickými vězni je v Goyových přízracích snadno čitelná.
Forman opřel scénář (napsal ho spolu s JeanemClaudem Carrierem, s nímž už spolupracoval například na Valmontovi) o postavu malíře Goyi, jako svědka historických událostí.
Goya není tím, jehož příběh sledujeme, je spíše spojnicí mezi hlavními postavami a jakýmsi kronikářem doby, pozorovatelem, který zachycuje dramatickou historii prostřednictvím svých obrazů. Jako apolitický člověk zůstává stát stranou, maluje královskou rodinu, členy svaté inkvizice, obyčejné lidi i válečná utrpení.
Nevinnost kontra úlisnost
Více prostoru než Goya tu dostává jeho múza Inés (Natalie Portmanová), bohabojná dívka ze středostavovské rodiny, která často stála Goyovi modelem. Její nevinnost vytváří kontrast pro dominantní postavu filmu, bratra Lorenza (Javier Bardem) – ambiciózního služebníka svaté inkvizice, který agituje špehy, aby donášeli na každého sebeméně podezřelého z proticírkevního počínání.
A tak se stane, že je Inés obviněna z praktikování judaismu, protože si nedala v hostinci vepřové. Způsob, jakým probíhá obvinění a usvědčení, nápadně připomíná praktiky někdejší státní bezpečnosti, snad s tím rozdílem, že ta oficiálně nepřiznávala použití „práva útrpného“.
Osud Inés a Lorenza se protne ještě důkladněji, když duchovní „dohlíží“, jak se jeho ovečka „obrací na správnou víru“ ve vězeňských okovech, což nezůstane bez následků.
Ve Formanově filmu střihem uplyne patnáct let, během nichž Inés trpí ve vězení a Lorenzo objevuje novou filozofii ve francouzském exilu, kde vítězí revoluce a padají hlavy monarchů. Revoluční duch v podobě Napoleonových vojsk vtrhne i do Španělska, hlásá „volnost, rovnost, bratrství“, ale přináší jen poněkud jiný způsob útlaku než svatá inkvizice. Nicméně brány vězení se otevírají a Inés se může po letech setkat s Goyou, ale i s Lorenzem...
Dějiny pádí úprkem
V Goyových přízracích pádí dějiny úprkem, představitelé jednotlivých epoch se dostávají k moci a vzápětí končí v železech či na popravišti. Ti, kteří přežijí, mohou pohotově obracet kabáty a opět usilovat o „trůn“, revoluce požírá své děti... Sled událostí v někdejším Španělsku může evokovat politické zvraty, jimiž prošla střední Evropa ve dvacátém století – fašismus, demokracie, nástup totality, pokus o politický převrat, normalizace, další převrat... Španělskému králi Karlovi se muselo falešně pochlebovat, stejně jako omezeným vůdcům komunismu.
Jestliže chtěl Forman natočit film o tom, jak se historie opakuje a jak se z ní nedokážeme poučit, pak svůj úkol splnil. Jeho filmy si ale především spojujeme se silnými lidskými osudy, které dokáží strhnout, rozesmát, dojmout... Formanovští filmoví hrdinové bývají lidé vykořenění, podivínští, kontroverzní, ale jejich kouzlu stejně podlehneme – ať už zcela spontánně, jako McMurphymu z „Kukaček“ či geniálnímu frackovi Amadeovi, nebo více méně proti své vůli, jako v případě hrdinů Formanových posledních filmů Lid versus Larry Flynt a Muž na Měsíci.
| Hodnocení LN: * * * |
|
Goyovy přízraky |
Forman má stále dobrý čich na herce – Bardem je skutečně velmi úlisný Lorenzo a Skarsgard je coby hluchý Goya také velmi věrohodný, režisérův cit ale poznáme především díky nepřehlédnutelným tvářím i v těch nejmenších rolích. Přesto se může stát, že po nich budeme klouzat pohledem a nebudeme se mít čeho zachytit, před našima očima procválá na filmovém plátně historie, lidé budou obviňováni, mučeni, popravováni – a nás to nijak hluboko nezasáhne. Tu a tam si všimneme ozvuků Amadea či „Kukaček“, ale bude to jen ozvěna. Píše se to s těžkým srdcem, ale Miloš Forman se s Goyovými přízraky dostal do fáze, v níž se nachází řada jeho souputníků z české nové vlny: jejich rukopis lze stále dobře rozpoznat, do značné míry zůstali věrní svým někdejším ideálům, ale už se vytratila lehkost, suverenita a jedinečnost.
