LN Poučil jste se od své postavy a nosíte stejně jako on vždy a všude nůž a provázek?
Kapesní nůž mám u sebe skutečně velmi často, jen když letím do zahraničí, tak ho odkládám, aby nebyly na letišti zbytečné problémy. Ale provázek zanedbávám, to je pravda.
LN Ve filmu pořád sekáte trávu, něco sázíte, okopáváte a jen tak mimochodem trousíte lidovou moudrost...
Byla to taková terapie prací. Tenhle typ lidí, kteří jsou zvyklí pracovat rukama a na svět se dívají přímočaře, znám velmi dobře. Takový byl třeba můj otec. To mi dost pomohlo, měl jsem z čeho vyjít, vlastně jsem ho napodoboval, jeho gesta, mimiku, způsob vyjadřování. Tihle lidé pomalu mizí, dnes už jich moc nepotkáte. Pojal jsem tu roli jako hold tomuhle vzácnému lidskému druhu, který se umí starat nejen o ekologii prostředí, ve kterém žijeme, ale i o ekologii vztahů.
LN Natočil jste přes sedmdesát filmů nejrůznějších žánrů, je za nimi sedmdesát různých postav. Pouštíte si je do svého života, berete si od nich něco?
Dělám práci, která mi umožňuje ponořit se do životů jiných lidí, a to je především velká škola tolerance. Vždycky musím pochopit toho, koho hraji, proniknout do něj, obléci si jeho kůži. Můžu žít docela cizí a úplně jiné životy, než je ten můj, to mě dost baví. Hodně také hraji na divadle a tam často pracuji s texty, které jsou nesmírně inspirativní a člověka neustále nutí přemýšlet a přehodnocovat své postoje. Třeba Čechovovy nebo Moliérovy hry, ty vám klidně mohou změnit pohled na svět. Když máte schopnost skutečně číst poezii a literaturu - tím myslím pochopit ji a proniknout do ní, nejen přeříkávat písmena - tak se můžete dostat do jiné psychologické dimenze nebo jiné historické epochy.
LN V Rozhovorech smým zahradníkem jste vytvořil skvělou dvojici s Danielem Auteuilem. Na plátně to vypadá, že jste si museli skvěle rozumět.
Jsme herci ze stejné školy, hodně se také pohybujeme v divadelním prostředí. Oba máme rádi, když nás herecký partner něčím překvapí, rádi improvizujeme, je to jako bychom hráli tenis.
LN To je pěkná metafora - dalo by se říci, kdo měl lepší podání nebo útočnější hru?
Já hrál spíš dlouhé míče a Daniel chodil víc na síť. Ale možná tenis není zase tak dobrá metafora, protože obsahuje prvek soutěživosti, takže bych naše hraní spíš připodobnil k tanci. K tomu jsou zapotřebí dva stejně dobří partneři, kteří jsou sladění a ovládají dobře kroky a figury, a jde o to, s jakým nasazením předvedou, co umí
LN Co je zapotřebí k tomu, aby to mezi herci tak jiskřilo jako třeba mezi vámi a Auteilem?
Nejdůležitější je umět naslouchat. Těžké je hrát s herci, kteří přicházejí s jasnou představou o roli a neohlížejí se na ostatní. Jako kdyby si nacvičili klavírní sólo a vůbec by neposlouchali, co hraje zbytek orchestru. Takový přístup má spousta herců. Já ale radši hraji s těmi, kteří vědí, že před kamerou nebo na scéně nejsou sami, a stojí o spolupráci. Koneckonců i divák je v roli toho, který naslouchá, takže je dobré znát tuhle pozici „naslouchajícího“ a vědět, jak to, co děláme před kamerou, bude na diváky fungovat.
LN Na karlovarském festivalu jste představil i svůj režijní debut nazvaný Předtucha, za který jste získal cenu na festivalu v Benátkách. Kdy jste se rozhodl, že se postavíte na druhou stranu kamery?
Byla to má stará touha, už na herecké škole jsem si říkal, že bych rád vyzkoušel, jaké to je režírovat. Ale dlouho jsem se neodvažoval.
LN Troufl jste si až ve dvaapadesáti letech...
Bál jsem se vzít na sebe takovou zodpovědnost, ale po třiceti letech hraní jsem usoudil, že už jsem něco odkoukal a jsem dostatečně zralý, takže jsem se do toho pustil. O tom, jak stará je moje touha režírovat, svědčí i to, že jsem si vybral téma, které jsem četl před pětadvaceti lety, román Emmanuela Bova.
LN Je pro herce, který má za sebou tolik filmů jako vy, snadné získat peníze na režijní debut?
Nebyl to nijak nákladný film, takže o to bylo snazší získat na něj peníze. Ve Francii je teď taková móda, že herci dost režírují, to mi také usnadnilo situaci, svezl jsem se na módní vlně.
LN Dva filmy, které prezentujete na karlovarském festivalu, jsou každý úplně jiný, ale přesto mají společné jádro, je to téma návratu ke kořenům, k základním lidským hodnotám. Je to náhoda, nebo to vnímáte jako současný trend?
Oba filmy mají skutečně hodně humanistický náboj a náhoda to rozhodně není. Nevím jak vy, ale my ve Francii žijeme ve městech nesmírně hekticky, pořád jsme zavaleni informacemi a je pořád těžší se s tou náloží vypořádat. Paradoxně to vede k tomu, že se člověk ve světě hůř orientuje a nemá představu o tom, kam se bude jeho život ubírat. Navzdory všem informacím se z nás stávají pořád větší hlupáci, chováme se jako taková spotřební zvířátka. Proto mi připadá nesmírně důležité se čas od času zastavit a položit si otázku, jestli cesta, kterou jsme si vybrali, je správná, jestli má vůbec nějaký smysl. I proto jsem natočil film o člověku, který se odpoutal od prostředí, v němž vyrostl, a začal se věnovat potřebným lidem. Dnes je výraz „odpoutat se od něčeho“ ve Francii hodně frekventovaný, neustále ho používá třeba náš nový prezident: Je třeba odpoutat se od toho, co tu bylo... Když se zbavíme nánosů minulosti, můžeme v sobě objevit třeba i smysl pro solidaritu, byť bychom druhým věnovali jen pohled, nebo jim v lepším případě začali naslouchat. Ale o tom už jsme mluvili...
