Jeden z nejoblíbenějších muzikantů světa naštěstí ještě nechce do starého železa, a tak se jeho velkolepá show nesla spíše v moderním duchu a vzpomínání tu dostalo jen tolik prostoru, kolik bylo nezbytně nutné.
Mladíček a levoruký černokněžník
V roli předskokana se tuzemským fanouškům - rovněž poprvé - představil černý kytarista a zpěvák Robert Cray s vlastní kapelou. Cray patří k uznávaným veličinám současného blues, ačkoli v jeho hudbě nalezneme i prvky soulu a popu. Na deskách působí přes veškerou technickou dokonalost i evidentní hráčské „srdce“ trochu ospale, což potvrdilo i vystoupení v Sazce.
Postaral se o důstojné zahájení večera, nicméně diváky rozpohybovala až první píseň Erika Claptona, jenž se se svou početnou skupinou dostavil na pódium krátce po deváté.
Neúnavná hvězda, do které by nikdo neřekl, že před časem překročila šedesátku, pojala letošní evropské turné vskutku velkoryse: dvě vokalistky, tříčlenná dechová sekce, a především dva další kytaristé, v žádném případě doprovodní: mistr slideové techniky Derek Trucks má sice na hřbetě jen šestadvacet jar a vypadá, jako by neuměl do pěti počítat, ale časopis Rolling Stone ho už před pár lety zařadil mezi 100 nejlepších kytaristů na světě a chválou na něj nešetří ani jeho největší vzor Duane Allman z Allman Brothers.
Levoruký černokněžník Doyle Bramhall II (na svůj nástroj hraje obráceně) zase nasbíral ostruhy už v šestnácti v kapele Jimmyho Vaughana Fabulous Thunderbirds a v poslední době se podílel na většině Claptonových projektů.
Překvapivě ostrý, hlasitý a našlapaný band držela pevně v rukou zkušená černošská rytmika, sestávající z vyhledávaného studiového i koncertního baskytaristy Willieho Weekse (George Harrison, Rolling Stones, David Bowie) a bývalého bubeníka Blues Brothers či skupiny Keithe Richardse X-Pensive Winos Stevea Jordana. Nad klávesami se v rohu pro změnu krčil Erikův dlouholetý spolupracovník Chris Stainton (Who, Joe Cocker).
Folkový klid a rockové peklo
Clapton, oblečený jako vždy civilně v modré košili a odrbaných džínách, vsadil na svůj současný repertoár, jenž se mnohem víc blíží mainstreamu než klasickému blues. Zejména Doyle Bramhall II však jeho „popíky“ pěkně přitvrdil, někdy až na hranici jakéhosi hardcoru. Díky velkoplošným projekcím mohl každý sledovat, jak se zpěvák už při druhé písničce (I Shot The Sheriff od Boba Marleyho) dostává do varu, což signalizovalo, že se show ubírá správným směrem.
Po úvodním nářezu, plynule propojeném, jako by šlo o jedinou skladbu, došlo ke zklidnění v krásné baladě Old Love („stará lásko, nech mě být“), kterou Clapton složil společně s Robertem Crayem, jenž si v ní také jaksepatří zahrál. Ze stejné desky jako I Shott The Sheriff, tedy z LP 461 Ocean Boulevard z roku 1974, pocházel i následující kousek Motherless Children, po němž se Eric posadil, vzal do ruky akustickou kytaru a spustil titulní píseň svého posledního alba Back Home.
„Tak dlouho jsem na cestě a pořád jsem šel špatným směrem...“ I když aktuální deska místy budí rozpaky, tento text a melodie patří k jejím nejsilnějším momentům. Dobře totiž vystihuje radost z nalezení vytouženého klidu a míru po letech nekonečného trápení, o němž se toho v souvislosti s anglickou superstar napsalo dost a dost.
Akustický set zahrnoval čtyři písně včetně prastarého blues Nobody Knows You When You’re Down And Out ze zpěvníku Bessie Smithové a dalšího známého ploužáku Running On Faith, s nímž se kdysi Eric vkusně rozloučil s osmdesátými lety.
Odpočatý a odreagovaný poté vstal, chopil se „elektriky“ a začlo peklo. Autor písně After Midnight J. J. Cale by se asi divil, jakou smršť dokázali z jeho pohodové melodie vytřískat pánové na pódiu Sazka Areny. Aranžmá většiny skladeb bylo koncipováno tak, aby se v nich vyřádili všichni přítomní kytaristé. Z mravenčích sól v nové úpravě Caleova letitého šlágru šla skutečně hlava kolem.
| Hodnocení LN: * * * * |
|
Eric Clapton |
Je pochopitelné, že publikum muselo dostat, co jeho jest, nicméně kdyby se kapela více držela moderního stylu a koncipovala svůj program ještě odvážněji, nic strašného by se nestalo a náročnější posluchači by to jistě ocenili.
Přídavek byl jen jeden, ale stál za to: mytický bluesman Robert Johnson si na setmělém mississippském rozcestí právě plácnul s ďáblem a teď zpívá rozechvělé Cross Road Blues, jež v 60. letech pod názvem Crossroads vzkřísila superskupina Cream s Claptonem v čele. Tentokrát si ji se svým starým kamarádem zajamoval Robert Cray a při společném halekání se ti dva moc dobře bavili, což se dá říci i o celé totálně vyprodané hale.
