Zdena divadlu věnovala všechny své síly, i když pravidelně hrála v televizi a ve filmu. Nikdy neváhala, když měla pracovat s mladými a divokými režiséry. Byla v tomto směru velmi otevřená a vždy ochotná zkoušet nové. Po absolutoriu na DAMU v roce 1959 šla do Libně do tehdejšího Divadla S. K. Neumanna. Jako absolventka francouzského gymnázia inklinovala k francouzské kultuře.
V Libni jako v Paříži
Tehdejší lidové divadlo v dělnické Libni ji připomínalo slavnou Vilarovu scénu Théatre national populaire, však také uváděli Corneillova Cida či Tři mušketýry podle Planchona.
A působili tam také skvělí režiséři v plné síle – Jaroslav Dudek, Václav Lohniský, u něhož hrála třeba Mariannu v Povídkách z Vídeňského lesa nebo Fríduv Kafkově Zámku. Zdena si v Libni v šedesátých a sedmdesátých letech vyzkoušela velké rozpětí rolí od Haničky v Lucerně až po Drahunku ve Williamsově hře Kdopak by se Kafky bál.
Od roku 1975 působila souběžně i v Potužilově Divadle Na okraji v malostranském Rubínu, začalo to scénářem z Buninovy poezie Studený úžeh, jejž napsala pro Evalda Schorma, a pak na Okraji začala i hrát, první byly Knedlíkové radosti podle Párala, potom přišla Maryška v dramatizaci Hrabalových Postřižin, Arlecchina v Kuřeti na rožni Jiřího Šotoly. Naposledy si tam v roce 1981 zahrála Olgu Knipperovou v čechovovské koláži Ach, kdybyste věděli, s jakou okouzlující ženou jsem se seznámil v Jaltě, byla i autorkou scénáře.
Sklepní scéna
Vyhovovalo jí, že se mohla na inscenacích podílet tvůrčím způsobem, a sklepní scéna se svými danostmi pro ni byla další možnost, jak najít protiváhu tomu, co vyžadovalo kamenné divadlo. Otevřenost, hravost, múzičnost.
Mezitím měla v Libni opět štěstí na režiséra, potkala se zde s Janem Grossmanem, který se do Prahy vrátil po vyhnanství ve venkovských divadlech, kam se musel uchýlit po roce 1968. Hrála Soňu v jeho Strýčku Váňovi, Annu v Bontempelliho Naší Dee a s Marií Málkovou alternovala Martu v nové libeňské inscenaci Williamsovy hry Kdopak by se Kafky bál.
Zdena byla rázná žena s jasnými názory, k dominantním mužům a těm, kteří se rádi předváděli, bývala kritická a sarkastická. Byla také bytostná intelektuálka, milovala knihy a sama také psala, hodně ji přitahovaly psychologicky složité postavy, vzpomínám na inscenaci Ibsenových Přízraků, kterou Jan Nebeský nastudoval v Libni v roce 1988, ale byla posléze po roce 1990 přenesená do Divadla v Řeznické. Všechny postavy se potýkají se šílenými běsy a Zdena tu ztvárnila zoufalou Helenu Alvingovou a David Prachař jejího syna.
Šťastná léta na Zábradlí a v Komedii
Byla to drásavá, temná záležitost plná vypjatých emocí a herci hráli skvěle. Zdena pak s Nebeským nakrátko odešla do Činoherního klubu a v roce 1994 už hrála na Zábradlí v Léblově Rackovi. Devadesátá léta pro ni byla velmi šťastná, měla zajímavé role v Léblových inscenacích na Zábradlí (Ivanov, Wesele, Strýček Váňa) a zároveň působila v Komedii, kterou vedl Michal Dočekal. Nezapomenutelná byla na Zábradlí i její kreace v Pitínského inscenaci Bernhardovy hry Ritter, Dene, Voss. Trio Jiří Ornest, Zdena Hadrbolcová a Emília Vášáryová tehdy předvedlo absolutní hereckou souhru, dokonalé pochopení nejjemnějších nuancí textu. Děsivé předvádění lidského dna a vzájemné propracované tupení ovšem bylo i velkolepou, makabrózně zábavnou groteskou a Zdena byla ve své ďábelské jízlivosti přímo rozkošná.
Ve věku 86 let zemřela herečka Zdena Hadrbolcová |
Zároveň ji potkala další výjimečná příležitost, rovněž založená na báječném hereckém partnerství. S Marií Málkovou a Emmou Černou si zahrály Tři sestry v Dočekalově inscenaci. Zdena hrála Mášu a v jednom rozhovoru uvedla, že to je od režiséra zvláštní dar zahrát si roli, která ji věkově už dávno minula. Dočekalovy Tři sestry totiž svůj život rekapitulují ve starobinci a kontrast mezi realitou a vzpomínkami tu výborně zafungoval.
V Komedii se Zdena cítila výborně a těžce nesla, když Dočekal dostal nabídku šéfovat činohru v Národním divadle a soubor nedostal šanci pokračovat.
„Divadlo Komedie je pro mě docela výjimečná kapitola, která se přihodí jednou za život a nebude se opakovat. Na Zábradlí jsem si to tehdy s Léblem šla jen zkusit, do Komedie jsem ale patřila, bylo to splnění snu. Hrála jsem tam od začátku, to je hrozně důležité, a soubor byl v několika ohledech naprosto výjimečný. Ověnčený několika divadelními cenami, někde dokonce označován jako skvělý. Všichni – kromě nejmladších – jsme měli za sebou to, čemu se říká alternativní divadlo: Divadlo Na okraji, tzv. Áčko při Divadle Na okraji, ústecký Činoherní klub a konečně roky s Honzou Nebeským byly taky dost alternativní. Všichni byli slušní a nadaní, schopní bez dlouhých řečí naladit se na obdobnou strunu,“ svěřila se v rozhovoru v Lidových novinách.
V roce 2004 se vrátila do Divadla Na zábradlí a zde potkala dalšího mladého talentovaného režiséra – Jiřího Pokorného (Platonov je darebák, Sarabanda), spolupracovala se Studiem Továrna (Česká pornografie, Políbila Dubčeka). Na jevišti naposledy stála v roce 2014.
Nenechala se od režisérů plácat po zadku
Zamýšlela se také, proč tak dobře vycházela „s těmi blázny“, jak někteří říkali mladým režisérům, kteří po roce 1990 přišli s jiným divadelním viděním. „Když jsem přišla do divadla jako mladá holka, byl herec vůči režisérovi v podřízeném postavení, vylepšovaném tu politickou, tu příbuzenskou, tu postelovou protekcí. Někteří režiséři se chovali čestně, jiní ne. Nakolik tu hrály roli staré zvyklosti, nakolik socialistická současnost, to nevím. Divadelní fakultou jsem jakž takž prolezla, ale v bolševickém divadle jsem byla vyřízená. Svou politickou orientaci jsem netajila (blížil se ovšem rok 1968 a ovzduší bylo o něco uvolněnější), přes zadek jsem se plácat nenechala, a když jsem si někoho nevážila, nenamáhala jsem se to skrýt. Bylo to hrozně nediplomatické a ani se nedivím, že mi to po srpnu spočítali. Vlastně – když to tak zpátky vidím – chovala jsem se dost feministicky a někteří chlapi to prostě nesnášeli. Tenhle společenský model už neexistuje. Pravidlo nabídky a poptávky platí jako všude jinde. Já jsem svobodná, ale disciplinovaná. Nesnáším falešnou autoritu, ale ctím nadání a schopnosti,“ řekla v LN.
Zdena natočila hodně filmů a televizní inscenací, debutovala v Krejčíkově Probuzení, v roce 1970 na sebe upozornila rolí maminky v Kachyňově filmu Už zase skáču přes kaluže. Mezi její další filmografii patří Slaměný klobouk (1971), Páni kluci (1975), Jak se točí Rozmarýny (1977), Jak svět přichází o básníky (1982), Slavnosti sněženek (1983), Návrat Idiota (1999) a mnoho dalších. Měla i komediální talent, rozkošná je třeba její servírka Miluška ve slavné minikomedii Petra Schulhoffa Bohouš.
Osobní život Zdeně příliš nevyšel, vztahy jí kvůli profesi, které dávala maximum, nevydržely, ale dokud hrála, byla šťastná a na nic nežehrala. Na otázku, zda od divadla dostala to, co chtěla, odpověděla nejednoznačně, tím ale vystihla složitost své profese. „Vždycky jsem zaujatě četla herecké vzpomínky – nemyslím ty sbírky veselých historek s lesklou obálkou – a byla jsem docela zvědavá, jak to se mnou jednou dopadne. Budu nostalgická, zklamaná, zoufalá? V mládí jsem se trápila, teď jsem už mnoho let divadelně velmi šťastná. Je tohle pořadí lepší, nebo horší? Nevím. Nechápu svůj divadelní život jako dosažení nějakého cíle. Je to cesta.“
