Jistě na to mají právo, ale jak k tomu přijde chudák divák. Trochu mi to potvrdilo šaškování pana režiséra při děkovačce. Zjevně se těšil z toho, co nám předhodil, a ještě víc se asi těší, co se nad tím bude vymýšlet a on se pak bude šklebit, jak jsme všichni vedle.
V programu jsem se dočetla, že jde o inscenaci o plavbě vycházející z četby středomořské literatury. Musím však konstatovat, že já – a troufám si říct, že i mnozí další – jsme zůstali sedět otráveně na břehu a nějak nám nešlo vstoupit na palubu a plavit se s herci. Hodinu a půl jsme sledovali klasicky krásnou tvář herečky Marie Poulové, snímanou na plátno uprostřed jeviště.
