Napoleon Bonaparte měl tři životní lásky, jak dokládají i jeho slova na smrtelné posteli zmíněná v závěrečných titulcích jeho nejnovějšího filmového portrétu: totiž Francii, armádu (přesněji řečeno svou pozici v jejím čele) a svou ženu Joséphine.
Snímek Ridleyho Scotta věnuje pozornost všem třem: Francie v revolučních běsech je tu zřídlem enormní životadárné i smrtící energie, z níž Napoleon čerpá svou sílu; armáda je jeho milovaný a zároveň brutálně opotřebovávaný nástroj k „nastolení míru“ v Evropě. A bouřlivý vztah s Joséphine je paradoxně jediný Napoleonův útěšný přístav a prostor pro lidskost.
Právě linka vztahu Napoleona a Joséphine je nakonec tím, co má největší šanci utkvět divákům nového filmu dlouhodoběji v paměti.
Britský filmařský veterán Ridley Scott si získal věhlas jako tvůrce hororového Vetřelce (1979) nebo kyberpunkového Blade Runnera (1982), ještě předtím ale v roce 1977 úspěšně debutoval dramatem Soupeři o dvou důstojnících Napoleonovy armády.
Nyní se tak trochu symbolicky (přestože s kariérou ve svých pětaosmdesáti letech ještě nekončí) do stejné historické etapy vrátil, a to ve velkém stylu: výpravné drama Napoleon trvá v kinech přes dvě a půl hodiny a režisérský sestřih pro Apple TV má být ještě znatelně delší.
Nadčasově moderní. Kaurismäkiho romkom vypráví chaplinovsky prostý příběh okořeněný tvrdou realitou dneška |
Diváky s hlavním hrdinou a jeho vojáky zavede z Francie do Egypta, ke Slavkovu, do Moskvy, na Elbu i k Waterloo. Postihuje tři dekády vojevůdcova života, od chvil, kdy je podmračeným svědkem děsivé popravy královny Marie Antoinetty, po jeho úmrtí ve vyhnanství na ostrově Svatá Helena.
Mezitím se samozřejmě odehraje Napoleonova strmá, ale nikoli hladká ani úplně elegantní cesta ke slávě a moci. A bitvy, v nichž vojevůdce projevil svého strategického génia.
Žatčanský rybník pod palbou
Dominuje jim bitva tří císařů u Slavkova, v níž Napoleon porazil vojska rakouského císaře Františka a ruského cara Alexandra. Snímek natáčený v anglických lokacích pro tyto účely poněkud zdramatizoval moravskou krajinu a jako nejvýraznější moment zvolil nedoloženou historku prosazovanou samotným Napoleonem, podle níž po jeho dělostřelecké palbě do ledu na Žatčanském rybníku utonuly zástupy nepřátel.
Výjev je to samozřejmě efektní. Ale také jako téměř všechny bitevní scény v tomto filmu jaksi zvláštně odfiltrovaný, zběžný, neosobní – zčásti to lze přikládat záměru ukázat odstup, který vojevůdce nutně má vůči vojákům, jež pro své cíle obětuje.
Tento motiv stavovských rozdílů je ve filmu přítomen opakovaně a korunuje jej v závěrečných titulcích statistika o počtu mrtvých, které si Napoleonova kariéra vyžádala.
 |
Nelze se však zároveň zbavit dojmu, že bitevní scény (nebo třeba výjev z dobyté liduprázdné Moskvy) prostě nedosahují takového účinku, v jaký tvůrci doufali, protože trpí vyumělkovaností a zároveň nedokážou razantně vybočit ze stereotypů.
Na velkorysých bitevních scénách se podle Ridleyho Scotta podílelo tři sta mužů a sto koní a vše, co vidíme, se před kamerou skutečně odehrálo – toto vyjádření v minulých dnech vyvolalo drobnou aférku, když magazín Y. M. Cinema zaměřený na filmové technologie z režisérových slov pochvalně dovodil, že se Napoleon vynasnažil obejít bez digitálních efektů.
Smrtící posedlost Dianou. Závěrečná řada posouvá seriál Koruna k sentimentálnímu kýči |
Záhy následoval další článek s titulkem „Omluva VFX komunitě“, kde mj. jeden z dotčených tvůrců efektů podotýká: „Ty bitevní scény bez VFX byste nechtěli vidět.“ Lze k tomu dodat, že digitálně dotvořené scény oko přímo neurážejí, ale v paměti stejně příliš neutkví.
Rozvod v zájmu Francie
NapoleonUSA, VB 2023
Premiéra 23. listopadu 2023 |
Patrně ještě větší očekávání než výpravné scény budilo angažmá Joaquina Phoenixe, specialisty na komplikované, temné a hluboce prokreslené postavy (psychicky zmučený Joker, který mu přinesl Oscara, je jen jednou z nich).
Tady k podobně drásavé kreaci nedostal příležitost, byť je jeho Napoleon také podivín. Rozhodně lze říci, že snímek i Phoenixovou zásluhou mnohem přesvědčivěji líčí hrdinovy slabosti a neobratnosti než velikost – Napoleonovo vůdcovské charisma z filmu totiž takřka nevyzařuje.
Ani ponor do Napoleonových nejistot ale není příliš důsledný, nejdále zajde osamocená „freudovská“ pasáž, kdy si hrdina vyjasňuje mocenské pozice se svou chotí Joséphine. Jejich hořce romantická love story ve skutečnosti tvoří osu celého vyprávění, které by se klidně mohlo jmenovat také Joséphine.
Její tělo. Příběh skokanky a pornoherečky nejde po laciné senzaci, chybí mu ale jasné sdělení |
Výrazná Vanessa Kirbyová se spolehlivě zmocňuje všech scén, v nichž je přítomná, a vytváří ve výsledku zajímavější postavu, než je ta Napoleonova. I to je možné považovat za záměr, který tvůrcům trochu přerostl přes hlavu.
Vrcholem Joséphinina představení je scéna oficiálního rozvodu, o nějž Napoleon požádal v zájmu Francie, protože se svou ženou nedokázal zplodit potomka. Když Joséphine z povinnosti předčítá své „uvědomělé“ prohlášení, mísí se v jejím projevu ponížení, zklamání a hořké pobavení – je to jistě spíš dnešní komentář k takové situaci než dobově věrná interpretace, ale navzdory všem bitevním výjevům je právě tohle nejsilnější moment celého filmu.
Až do té míry, že budí otázku, zda byly všechny ty nákladné manévry potřeba, když podstatou celého podniku je komorní manželské drama.
