Členka českého olympijského týmu skokanek do vody pro hry v Atlantě v roce 1996 Andrea Absolonová zemřela o osm roků později na zhoubný nádor, a to v pouhých sedmadvaceti letech. Mezitím, po úrazu, který jí účast na olympiádě nakonec znemožnil, si stihla vybudovat kariéru úspěšné pornoherečky.
Její příběh inspiroval režisérku Natálii Císařovskou a její spoluscenáristku Anetu Honzkovou, aby se pokusily vytvořit filmovou výpověď na téma ženy a jejího těla.
Jdou na to poměrně věrným, i když zároveň selektivním převyprávěním životních peripetií hrdinky, která se i ve filmu jmenuje Andrea Absolonová. Některé skutečnosti, jež se lze dočíst, do konceptu filmu zřejmě nezapadly, byť reálný obraz hrdinky celkem podstatně dokreslují: ve snímku tak například nefigurují její stálí partneři, které i během pornoherecké kariéry měla, ani fakt, že v této éře nadále aktivně sportovala a věnovala se parašutismu.
Tvůrkyně si nicméně legitimně zvolily rozdělení sledovaného období v hrdinčině životě (tedy od olympijského roku do její smrti) do tří přehledně odlišených dějství. V prvním je Andrea (Natália Germáni) vrcholová sportovkyně s velkou perspektivou, která dokáže pro úspěch dřít a své tělo napínat až nadoraz, včetně hladovek kvůli váze. Její úsilí směřuje k jedinému cíli, který se však po úrazu rázem zhroutí.
Po intermezzu, kdy hrdince nezbývá než pracovat u kasy v supermarketu, přichází známost s uměleckým fotografem (Cyril Dobrý), jehož hlavním zdrojem příjmů je ovšem práce kameramana v pornografickém byznysu. Tehdy se Andrea rozhodne, že své tělo zvyklé na tvrdou práci a zasloužený úspěch vrhne právě do tohoto oboru.
Smrtka v havajské košili. Michael Fassbender exceluje jako Fincherův chladnokrevný zabiják |
A výsledek se dostaví, hereččina hvězda rychle stoupá a dokonce to vypadá, že když ji do vysněné Ameriky nedostala kariéra sportovkyně, půjde to touto cestou.
Zároveň ovšem hrdinka poměrně tvrdě naráží na nepochopení části rodiny – zatímco matka (Zuzana Mauréry) ji i v nové kariéře podporuje, otec (Martin Finger) a hlavně sestra (Denisa Barešová) se s její exhibicí před kamerou nedokážou smířit.
Skokem, přímo z natáčení pornofilmu s jakousi nadbytečnou kreativní ambicí, se pak Andrea ocitá v nemocnici, kde jí po vyšetření lékař sdělí závažnou diagnózu. Její tělo je tu potřetí v naprosto odlišné roli – zase extrémně zatížené, opět středem pozornosti, ale už ne voyeurského obdivu.
Zato je ale nástrojem smíření se sestrou. A palčivou připomínkou, jak malicherné byly spory o to, jakým způsobem se hrdinka rozhodla své tělo používat v předchozí etapě svého života.
Porno bez démonizace
Předestřené kontrasty mají potenciál zapůsobit a díky dokumentaristickému zázemí režisérky jsou i prostředí věrohodně podaná: ve ztvárnění hrdinčiny pornografické éry figurují i lidé přímo z branže a výsledek může místy připomenout snímek Rozkoš (taktéž celovečerně debutující) švédské režisérky Ninji Thybergové, jejž po premiéře na prestižní přehlídce Sundance uvedl před dvěma lety karlovarský festival. Thybergová šla ovšem v zobrazení chodu amerického pornografického průmyslu do znatelně ucelenější a propracovanější výpovědi.
I Její tělo však dokáže představit zdejší scénu z přelomu tisíciletí uvěřitelným způsobem, bez démonizace, přehnaného zesměšňování (někdy se zastaví těsně na hraně), ale také bez jakýchkoli iluzí. V tom se film rozchází se svou hrdinkou: Andrea je naopak v iluzi o lesku svého nového povolání plně ponořena.
Výhrady, které snímek vůči hrdinčině angažmá v pornofilmech vznáší, se přitom důsledně vyhýbají morálnímu odsouzení (to nechává na postavách otce a sestry). To, s čím Její tělo diváky konfrontuje a co hrdinka odmítá vidět, je ordinérnost výsledků, nad nimiž se zúčastnění plácají po ramenou a tváří se jako skuteční umělci. Zároveň však je pro ně tvorba těchto děl odbývanou rutinou – jediná Andrea tu chce něco doopravdy dokázat...
Její těloČR, SR 2023
|
Jsou to všechno docela přesvědčivě podané „reportáže“ ze zmíněných prostředí a hrdinčiných životních etap. Co to ale dohromady říká?
„Andreu rozhodně neodsuzujeme ani nepředstavujeme její příběh jako pád do morálního bahna,“ uvádí režisérka Natálie Císařovská. „Ve filmu dáváme na jednu úroveň dvě na první pohled zcela rozličná prostředí – vrcholový sport a svět porna – a necháváme otevřenou otázku, zda si nejsou podobná víc, než by se mohlo zdát.“
Právě v této „otevřenosti“ ale tkví problém Jejího těla, které nabízené srovnání (nebo jakékoli jiné téma) nedokáže ještě zřetelněji formulovat a stát si za ním. Snímek pouze naznačuje obžalobu systému vrcholového sportu, který své svěřence deformuje a zbavuje kontaktu s realitou.
Podobně se Její tělo nehodlá vymezit třeba vůči přístupu hrdinčiny matky: je to obdivuhodná bezvýhradná podpora dcery v jejím rozhodnutí, nebo zaslepená ctižádost, která požaduje úspěch za každou cenu?
Spása vesmíru se nekoná. Případ Marvels dobře ilustruje, co je se slavnou značkou v nepořádku |
Spolu se zřetelněji formulovaným sdělením by filmu se zadáním „tělesnosti“ slušelo i celkově ještě radikálnější, syrovější uchopení – čímž rozhodně nežádáme zařazení většího počtu záběrů, jako je ten jeden opravdu pornografický: ten působí ve filmu spíš nadbytečně.
Množství dalších obrazů těla, ať už ve sportovním, pornohereckém, nebo pacientském módu nabízí solidní „dokumentární“ vhled do situací, jimiž hrdinka prochází. Naléhavost skutečného prožitku v mezních okamžicích ale Její tělo postrádá. Vyznění snímku je (třeba i přičiněním pojetí rodinných scén) spíš „televizně“ vyprávěcí, než aby šlo o intenzivní filmový zážitek.
Od bulvární senzacechtivosti se Její tělo celkem úspěšně oprostilo, ale nenabízí místo ní skutečně silnou interpretaci hrdinčina příběhu: jen rozpaky nad ním, a ty tu byly i před Jejím tělem.
