Hudba ho zachraňovala. Živý televizní snímek líčí Bohuslava Martinů hlavně jako člověka

Režisér Jakub Sommer a scenárista Lukáš Csicsely se opřeli o paměti skladatelovy francouzské ženy Charlotte, z níž učinili hlavní vypravěčku. Její vzpomínky se ještě prolínají s komentáři Martinů přítele a životopisce Miloše Šafránka, už tady je zajímavě zaděláno na zvláštní kontroverzi. 

Šafránek v meziválečném období působil jako kulturní atašé na československém velvyslanectví v Paříži, za války byl ve Spojených státech, ale vrátil se do Československa, kde mimo jiné spoluzakládal Divadlo hudby. Po nástupu komunistů, ačkoliv to jeho postava v dokumentu popírá, zřejmě spolupracoval s StB, která měla zájem nasadit jej na Martinů. Také Charlotte si posteskne, jak se proměnil, že věci, které mu z pozůstalosti půjčila, rozprodával po antikvariátech.

Tereza Hofová je v roli Martinů manželky skvělá, především se dokáže výtečně vcítit do Charlottiných emocí a vnitřního světa, autenticky zprostředkovává osud ženy věrně milující a sloužící muži – umělci, který vše podřizuje své tvorbě a čas od času projevuje „odstředivé tendence“.

 Mluví česky s francouzským akcentem, navenek působí kultivovaně a nekonfliktně, ale její energie i ráznost jsou nepřehlédnutelné. A také si jistě uměla svého Bohuše ohlídat, což tvůrci kouzelně vtělili do scény na letišti, kam skladatel přiletěl s milenkou a kde se Charlotte objeví a jde na nevěrníka a jeho milou s holí. Dala jsem mu ultimátum, praví pak s jakousi potutelností a s úsměvem pokračuje – pak nám bylo zase hezky. Martinů Petra Stacha působí někdy až nepřítomně, jakoby pohroužený do svého světa, nepraktický, ale vnitřně silný, neúhybně jdoucí za svými představami.

Dokument se v podstatě drží chronologie, fakt, že osudy všech postav se odehrávají ve. 20. století plném zlomů, má zde svůj význam a nese svou dramatičnost. Originalita snímku ovšem hlavně spočívá v zajímavém střídání různých poloh i žánrů, což mu dodává živost i napětí, zpověď Charlotty situovanou do závěru šedesátých let, a pojednanou tudíž v „retro“ stylu režie prokládá filmovými záběry z různých období včetně pasáží z dobových i současných nastudování Martinů oper, k vidění jsou nejrůznějšími fotografie, dokumenty.

A pak je tu samozřejmě Martinů hudba, která je nádherná a mluví sama za sebe, vše výrazně emočně pointuje. Charlottino i Šafaříkovo vyprávění se pak zhmotňuje v dobře postavených hraných scénách, jsou tu různé reminiscence, které jsou nesené lehkou nadsázkou, třeba pohled do pařížské společnosti 30. let, kde se představují tehdejší osobnosti. Nebo svědectví přítele Jana Zrzavého.

Další rovina se snaží přiblížit zdroje skladatelovy inspirace, jeho duševní pnutí, to jsou snové scény, které se vztahují k domovu a kořenům, které Martinů jako v podstatě celoživotní exulant cítil velmi silně. A samozřejmě k ženám, jeho múzám. Někdy tyto a fantaskní a snové evokace vycházejí, jindy méně, múza zjevující se za krkem skladatelovým působí jako poněkud křečovitá metafora.

Celým filmem se nese jeden silný motiv – Martinů byl nejšťastnější, když skládal, to ho zachraňovalo v těžkých chvílích. A jeho krásná hudba, jak říká Charlotte v posledních sekvencích filmu, zbyla nám všem.