Lidovky.cz: Proč jste fanoušky nechali na nové album čekat dvanáct let?
Saša: Uteklo to strašně rychle, vlastně nám to ani jako dlouhá doba nepřišlo. Narodil se nám syn, takže jsme na nějakou dobu utlumili koncerty, Roman pak dělal konkurz do kapely Reef a začal hrát s Vanua2. Před pěti lety jsme ale začali nahrávat tohle album, a čím více se blížilo vydání, bylo nám jasné, že se nám podařilo natočit pro nás přelomovou desku. A že ji chceme hrát naživo a dát kapele absolutní prioritu.
Lidovky.cz: Přestože jste odjakživa vyznavači klasických rockových postupů, album zní po zvukové i rytmické stránce hodně současně. Je takový sound výsledkem vašeho předsevzetí?
Roman: Chtěli jsme znít tentokrát jinak. Zásadně nás v tom ovlivnil producent Boris Carloff. Motivoval nás, abychom neskládali a nenatáčeli jako dřív, a více s námi experimentoval. A velmi přirozenou cestou nás přiměl otevřít naši hudbu dalším vlivům, jako je soul, vážná hudba, elektronika nebo i hip hop. To všechno tam posluchač najde, ale přitom to zní jako my.
Lidovky.cz: V některých skladbách, třeba singlové I Feel Love, jste docela přitvrdili. Je zajímavé, že kapely většinou postupem let od tvrdosti ustupují, zatímco u vás je tomu naopak.
Saša: Je to tak trochu návrat ke kořenům, k devadesátým letům, kdy jsme vyrůstali na grungeové scéně. Měli jsme zase strašnou chuť hrát víc nahlas.
Lidovky.cz: A byl skladatelský postup, tedy vznik samotných písniček, odlišný od toho, jak jste jej praktikovali v minulosti?
Saša: Zcela zásadně. Předchozí deska Night Walk with Me byla vyloženě písničkářská a v podstatě autorsky moje. Teď skládá celá kapela a často začínáme od riffu kytary nebo groovu bicích.
Většina skladeb nevznikala ve zkušebně, ale přímo ve studiu. Ráno jsme přišli jen s fragmentem kytarového riffu nebo refrénu, pak se přidala celá kapela a producent a večer nebo další den bylo hotovo.
Dřív jsem nosila „nedotknutelné“ melodie a harmonie a tomu se přizpůsobovaly ostatní nástroje. Teď to bylo často naopak. Třeba úvodní Lights Are Out jsme natočili s pracovním vokálem a Roman Vícha tam nahrál tak skvělé bubny, že jsem na jeho přechody v refrénu vymyslela a frázovala zpěv. Takhle jsme to předtím nedělali.
Umění zpívat o šťastné lásce. Nové album Anny K. působí až očišťujícím dojmem |
Lidovky.cz: Mix alba jste rozdělili mezi několik zvukových inženýrů. Album přitom zní velmi kompaktně. Jak jste toho docílili?
Roman: I přesto, že jsou na albu stylově rozdílné písničky, má celá nahrávka zvukový koncept. Spočívá i v tom, že každá skladba, i ty melodické, obsahují nějaké špinavé zvuky. Není tam nic křišťálově čistého. Všude jsou kontrasty.
To je ostatně i přístup zvukaře Tchada Blakea. Ten nám část desky míchal. Je to pojetí, které uplatňuje u Petera Gabriela, Artic Monkeys nebo The Black Keys. Kontrasty vedou k určitému napětí, které jsme ctili ve všech písničkách.
Lidovky.cz: ezi těmi, kdo album míchali, je kromě zmiňovaného Tchada Blakea i Andrew Scheps mající v portfoliu Red Hot Chili Peppers a Adele. Je přizvání takových osobností jen otázkou honoráře, nebo se jim musí hudba, na které pracují, taky líbit?
Saša: Vždycky se jim to musí líbit. S Tchadem spolupracujeme dlouho, k němu nás přivedla Suzanne Vega, ale v případě Andrewa Schepse i Matta Ross-Spanga chtěli jejich agenti slyšet nejdříve naše nahrávky, než se s námi začali bavit o rozpočtu.
Lidovky.cz: Některými party přispěli i zahraniční muzikanti se zajímavými angažmá. Takže podobná otázka: jak se vám podařilo nalákat do studia Anthonyho Krizana ze Spin Doctors, Todda Lombarda hrajícího s Taylor Swift nebo bubeníka Suzanne Vega Douga Yowella?
Saša: Všichni jsou naši dlouholetí přátelé. Douga známe ze společných koncertů se Suzanne Vega, takže když byl v Evropě s kapelou The Corrs, zastavil se za námi ve studiu v Mikulově.
S Toddem Lombardem jsme trávili nějaký čas na turné s Viktorem Kraussem a před Spin Doctors jsme zase několikrát hráli a dodnes udržujeme přátelské vztahy. Takže když jsme malou část desky nahrávali v New Jersey a Nashvillu, stavili se za námi ve studiu.
Lidovky.cz: Vy jste, Romane, mezi muzikanty znám svou láskou k vintage kytarám a také jejich sběratelstvím. Kolik nástrojů jste při nahrávání využil a která kytara byla nejzajímavější?
Roman: Tak to se musím zamyslet. Určitě jich bylo kolem dvaceti. Ale je pravdou, že jsem to tentokrát zas tak neřešil. Takže když jsem měl nějaký nápad, vzal jsem ve studiu Borise Carloffa do ruky mexického telecastera nebo obyčejného jazzmastera a už jsem je pak nepřetáčel.
A nejzajímavější kytary? Asi dva gibsony patřící Anthonymu Krizanovi ze Spin Doctors. První byl Les Paul z roku 1952 a ten druhý z roku 1959, který je díky roku výroby jedním z nejdražších elektrických nástrojů na světě.
Hlas ze starých dobrých časů. Robert Finley na novém albu opět dokazuje, že není žádný nastrčený panák |
Lidovky.cz: Už jste říkali, že chcete po vydání alba víc hrát. V jaké míře se podaří přenést studiový zvuk na pódium?
Roman: Tohle řešíme hodně. Máme rádi, když kapely znějí naživo stejně autenticky jako na nahrávkách. Náš zvukař repertoár dokonale zná a ví, kdy má použít jaký efekt nebo zkreslení, aby se přiblížil pocitu z alba. Pokud si to skladba vyloženě vyžaduje, nebráníme se hraní s podklady.
Třeba klávesák Honza Kořínek většinu roku žije v Německu a nemůže být na všech koncertech, tak ho máme s sebou „v krabičce“. Stejně jako hlasy Brada Strattona. Nedávno zemřel a my si ho tím na každém koncertě připomínáme. Ale z drtivé většiny stejně hrajeme všechno živě.
