V mnoha ohledech měl Jiří Vondrák všechny předpoklady zhostit se úkolu zmapovat životní a umělecké osudy Ulrychových více než se ctí. Je jejich mnohaletým přítelem, vidí jim doslova pod pokličku, jako osobnost dlouho činná na písničkářské scéně toho také hodně ví o muzikantském životě vůbec. Je velmi plodným filmovým dokumentaristou, natočil snímky mj. o Michalu Prokopovi, Bolkovi Polívkovi, Jiřím Suchém nebo rozsáhlou řadu muzikantských portrétů do cyklu České televize Uprostřed běhu.
A také hned několik filmů o Haně a Petrovi Ulrychových (Javorová píseň, Tichá píseň Javorů, Máj aneb Jak se rodí muzikál plus jeden díl Uprostřed běhu). Bohužel, tradiční slabinou Jiřího Vondráka jsou knihy, které čas od času také vydává. Jedinečnou příležitost například ne snad přímo promarnil, ale rozhodně plně nevyužil v roce 2006 kompendiem Legendy folku a country, až příliš omezeným stejnojmenným televizním seriálem a plným nedořečeností, případně omylů.
Bez šikovného redaktora
Také kniha o Haně a Petrovi Ulrychových by mohla být mnohem lepší, kdyby autor neustále necitoval se zdůrazněním zdroje ze svých filmů o nich (ba dokonce nepopisoval filmové situace, které naaranžoval). Kdyby se vůbec často neopakoval ve shodných a někdy až příliš polopatických informacích (kupříkladu výpisu toho, co změnila šedesátá léta, od umění po přístup k sexu, čteme v knize v takřka nezměněné podobě minimálně třikrát).
JIŘÍ VONDRÁK: PUTOVALI HUDCI vyd. Knihy Fénix, 2021 |
Kdyby po sobě překontroloval jména, jež uvádí (šéf Ypsilonky rozhodně není Jan Šmíd, nýbrž Schmid, bývalý šéfredaktor časopisu Melodie se jmenoval Stanislav Titzl, nikoli Tizl, zpěvák olomoucké kapely Bluesmen nebyl Petr Fildler, nýbrž Fiedler atd. atp.). A kdyby spolupracoval s šikovným nakladatelským redaktorem, který by se mu nebál sáhnout do slovosledů, stavby odstavců i celých kapitol. Protože nebýt literát není ostuda, pakliže autor je schopen nabídnout velké penzum znalostí a zajímavých faktů, což je nezpochybnitelně Vondrákův případ. Jen prostě – kvůli čtenářskému komfortu – musí mít k ruce někoho, kdo mu s věcmi, v nichž není doma, pomůže.
Úhelné kameny
I přes literární a věcné výhrady je ale potřeba knihu Putovali hudci kvitovat. Především pro její důkladnost a podrobnost, jakkoli některé pasáže možná až příliš odbočují. Vždy ale dokreslují vyprávěný děj v etapách života a hlavně umělecké kariéry Hany a Petra Ulrychových.
Ta má několik úhelných kamenů. Zásadní je nepochybně ten, kdy 21. srpna 1968 Petr Ulrych obratem složil a natočil protestsong Zachovejte klid, kvůli němuž se dostal na černou listinu a s problémy se, ostatně jako řada dalších hudebníků a zpěváků, potýkal dlouhou dobu (v tom však nebyl zas takovou výjimkou, jak se kniha snaží jaksi pod povrchem čtenáři podsunout).
Zcela zásadním tvůrčím okamžikem bylo spojení kapely Atlantis s Orchestrem Gustava Broma v „trezorovém“ projektu Odyssea, natočeném v roce 1969, ale poprvé vydaném až krátce po sametové revoluci: spojení rockové skupiny a big bandu zaměřeného na moderní jazz bylo tehdy unikátní z celosvětového hlediska.
A za třetí: Ulrychův „objev“ moravské lidové písně a okouzlení jí. Její prvky začal do vlastní hudby zapracovávat nepochybně jako jeden z prvních a velmi organicky, na člověka, který není moravským rodákem vlastně až neuvěřitelně. Podobně pracující osobnosti jako Vlasta Redl nebo Jiří Pavlica (který se ostatně léta díval Ulrychovi pod ruce jako člen kapely Javory) rozhodně měly na co navázat. O tom všem Vondrák vypráví detailně a zajímavě, stejně jako o věcech možná méně podstatných, jež však nešlo pominout. O to větší škoda nedotažené finalizace.
