Písničkáři Karlu Krylovi by bylo dnes 80 let. U příležitosti jeho nedožitých padesátin v dubnu roku 1994 s ním v Lidových novinách vyšel rozhovor, který vznikl těsně před sametovou revolucí. Přesně 4. listopadu 1989 „básníka s kytarou“ v Polsku po jeho festivalovém vystoupení zpovídal novinář Michal Klíma.
Autor protestsongů mu tehdy na otázku „jak dlouho potrvá, než bude zase zpívat doma“ odpověděl, že to odhaduje na dva roky. Ve skutečnosti se do Československa vrátil už na konci toho samého měsíce.
Rozhovor, který Karel Kryl LN poskytl, měl vyjít v prosinci. Proč nevyšel, je zřejmé: Kryl mezitím zpíval na Václavském náměstí s Gottem hymnu a LN se připravovaly na legální existenci. Včera by se Karel Kryl, který svou cestu domů vlastně nikdy nedokončil, dožil padesáti let.
Příští týden připomene nedožité jubileum velký písničkářský koncert v pražské Lucerně. Krylova slova z konce roku 1989 můžeme nyní číst i chápat v nových souvislostech.
Lidovky.cz: Co jste v posledních dvaceti letech dělal?
V září 1969 jsem přišel do Mnichova, vystudoval dva semestry Goetheho institutu a pak jsem se vrhl do rozhlasové práce ve stanici Svobodná Evropa a do vydávání desek.
Bratříčkův odchod. Karel Kryl nikdy neuhýbal od myšlenky, v básni i v textu řekl to, co měl v úmyslu |
Hned v roce 1969 jsem vydal vlastním nákladem album Rakovina, půjčil jsem si na to peníze. Část nákladu jsem poslal ve zvláštních obalech do Československa. Prošly všechny. Nicméně se nepodařilo dostat zpět peníze. Přesto jsem v roce 1970 vydal další desku Maškary a v jednasedmdesátém reedici Bratříčka, kterou si lidé přáli. Skončil jsem s šestadvaceti tisíci markami v minusu, které jsem pak splácel asi ze čtyř stovek měsíčně. Ještě jsem vydal vlastním nákladem desku Carmina ressurrectionis, doufaje, že si ji koupí katolíci, kteří o ni velmi stáli. Nakonec mi katolické noviny v Římě odmítly zveřejnit jakoukoli reklamu nebo inzerát. Ale na to jsem koneckonců zvyklý.
Spolupráce se Svobodnou Evropu se později zkomplikovala, propouštělo se, a tak jsem se z nouze stal studentem. Dostal jsem stipendium, které bylo skoro dvakrát vyšší než částka, kterou jsem dostával za svoji práci. Tak jsem byl schopen se oženit, posléze rozvést a vystudovat deset semestrů dějin umění a žurnalistiky na univerzitě v Mnichově. Mezitím se zlepšily podmínky v rozhlase. Vycházely mi další knihy u Škvoreckých a desky u Šafránu.
Lidovky.cz: Jak vás ovlivňuje tvorba písničkářů žijících v Československu?
