Trier se nikdy nepodepsal pod nic, co by bylo „jen tak“. Ať se zaměří na jakýkoliv žánr, vždy ho znásilní k obrazu svému. Jeho Království mezi televizními seriály ční stejně nepřehlédnutelně jako Městečko Twin Peaks Davida Lynche, v Tanci v temnotách si pohrál s konvencemi muzikálu, v dosavadních dvou částech své „americké trilogie“ (Dogville a Manderlay) omezil výpravu na dekorace nakreslené na zemi. Způsob, jakým se dnes natáčejí filmy, ovlivnil i coby iniciátor manifestu filmařské čistoty Dogma 95.
| Hodnocení LN: * * * |
|
Kdo je tady ředitel? |
Poněkud hořký smích
Kristoffer je herec, který se nechá najmout na neobvyklou práci: má na chvíli vystupovat jako ředitel softwarové firmy. Tu sice vede její majitel Ravn, ale protože chce se svými podřízenými vycházet co nejlíp, předstírá, že je obyčejný zaměstnanec, jenž pouze tlumočí rozhodnutí skutečného šéfa, usazeného v USA. Jeho jménem rozesílá podřízeným polodůvěrné e-maily, jimiž je motivuje k lepším výkonům. Teď však chce Ravn firmu prodat islandskému zájemci – a k tomu potřebuje ředitele z masa a kostí. Jenže kontrakt nevyjde a Kristoffer musí šéfa hrát po delší dobu, než bylo plánováno. Musí při tom bojovat nejen se svým zbytnělým egem umělce, ale hlavně se situacemi, kdy ho Ravn jaksi zapomíná informovat o tom, co „ředitel“ svým zaměstnancům v e-mailech napovídal.
Ukáže se, že Ravn je mistr v tahání za nitky: všechny dostane tam, kde je chce mít, a přitom s nimi zůstane zadobře. Není to zdaleka jen zavádějící vizáž přátelského medvídka, co Ravna spojuje s Trierem. I režisér si dává záležet, aby diváka co nejdéle udržoval v pocitu, že se dívá na úplně neškodnou komedii, a přitom mu vymáchává čumák v čím dál absurdnějších a vypjatějších situacích.
U mnoha scén se divák bezesporu zasměje, jde však o smích poněkud hořký. Že Kristoffer od jednoho ze zaměstnanců dostává nečekaně pěstí, je gag téměř klasický – jenže tady za ním stojí motivace reálnější, než bývá v groteskách zvykem. Žena, která se leká každodenního zvuku tiskárny, skutečně působí komicky, její děs však má velmi smutný důvod.
Film Kdo je tady ředitel? svou zápletkou skutečně těží z tradice bláznivých komedií se záměnou osob, tuhle skořápku však naplňuje nečekanými obsahy. Vedle tematizování moci, podmínek ve velkých firmách a možností manipulace si například prostřednictvím postavy kupce firmy (hraje ho islandský režisér Fridrik Thór Fridriksson) utahuje z dánské nátury. Dělá narážky na Dogma 95, odkazuje na svá vlastní díla a dekonstruuje žánr komedie jako takový.
Nejmarkantnější je potom Trierovo pohrávání si s filmem coby médiem. Režisér do svého snímku vstupuje zcizovacími promluvami, komentuje děj, narušuje konvence záběrování a střihu, obrací se přímo na diváka a dělá zkrátka všechno pro to, aby výsledek dopadl jako všechno jiné než malá milá legrácka, za jakou ji ve svých promluvách vydává.
Je samozřejmě možné tyhle přesahy přejít a vnímat film Kdo je tady ředitel? skutečně jen jako „tak trochu jinou“ komedii. Na to je však poněkud krutá – a hlavně by to bylo mrhání jejím bohatstvím a svébytností. Protože ať už k Trierovi máte postoj jakýkoliv, nelze mu upřít status jednoho z nejoriginálnějších režisérů současnosti.
