Došlo na loňské laureáty soutěže, mladý český soubor Trio Bohémo a v neděli na hvězdnou trojici instrumentalistů. Jejich jména nepaří k těm snadno zapamatovatelným: ruská klavíristka Anna Vinnickaja, rakouský houslista Emmanuel Tjeknavorian a německý violoncellista Daniel Müller-Schott. Dohromady ovšem vytvořili excelentní klavírní trio.
Zahráli skladby tří slavných autorů ze stejné doby konce 19. století. A přesto absolutně rozdílné. Objevem bylo mladistvé trio Clauda Debussyho, které sice nemá osobitost jeho vrcholných děl, ale ukazuje uvolněnost fantazie a lehkost imaginace. Pravým opakem bylo trio c moll op. 101 Johannesa Brahmse, skladba koncentrovaná, vášnivá, prokomponovaná – a v podání souboru dobře tempově vystavěná. Pomalé části zastavovaly čas, rychlé přinášely množství emocí. Jednoznačným vrcholem pak bylo Trio a moll Petra Iljiče Čajkovského Památce velkého umělce, jistě ne proto, že bylo ze všech nejdelší.
Toto elegické trio na počest pianisty Nikolaje Rubinsteina dalo všem třem instrumentalistům prostor koncertovat společně i každému zvlášť. Všichni mají zajímavě nakročenou sólovou dráhu a rozezpívali velkoryse koncipovanou skladbu každou chvíli jinak. Klavíristka koncertantně držela velké melodické oblouky, houslista dbal o lyriku a jímavost – a renomovaný německý violoncellista vyzpíval každou frázi. Bylo to velkolepé koncertantní trio, jak to má být v téměř zaplněném Rudolfinu. A přitom bez vnější okázalosti.
Salon 19. století
Skvostný komorní večer ovšem nabídla už minulý čtvrtek také mezzosopranistka Markéta Cukrová. V náročném česko-francouzském programu dokonale vládla svým hlasem v písňové tvorbě tří autorů. Nejprve to byl raný Dvořák s charakteristickou lyrikou, která se nesmí podávat příliš sentimentálně, ale musí vyznít velmi citově. A právě tato neokázalost pěvkyni velmi slušela po celou dobu. Trochu jako sbírka lístků do památníku působila série příležitostných písní Césara Francka. Neobyčejně vzdělaný hudebník, od jehož narození letos uplyne 200 let, má v dramaturgii výrazné místo a je to dobře. Vlastně to byl určitý dialog mezi písněmi v německém romantickém duchu a francouzskou obrazností. V závěrečných Písních letních nocí Hectora Berlioze se technicky vše vydařilo, včetně romantické naléhavosti – místy by slušelo ještě víc lehkosti a grácie, ale bylo to důstojné a pečlivé provedení náročného opusu. Markéta Cukrová přesvědčila inteligencí, smyslem pro zpívané slovo i pro různost stylů.
Velkou oporou jí byl měkký a citlivý klavírní doprovod Gottlieba Wallische na dobovém nástroji, který se pojil s lidským hlasem tak přirozeně, jak to málokdy na pódiu slyšíme. Program byl koncipován jako salon 19. století, což podtrhoval i zvuk dobového klavíru. Pianista hrál na kopii nástroje z 19. století a nabídl opravdu ušlechtile měkký zvuk. Skvostně artikuloval Tomáškovy Eklogy a salonní jemnost nechyběla ani skladbě Preludium, chorál a variace Césara Francka. Byly to perličky z tichého a romantického světa 19. století a hodily by se i do komornějšího prostoru, než je Anežský klášter.
