Přestože kameru Almodóvar neohroženě třímá v ruce už od sedmdesátých let, to, co chtěl opravdu natáčet, mohl uskutečnit až s koncem frankistického režimu. Tedy zaznamenat punkovou madridskou scénu, nejrůznější bizarní marginály sjeté vším možným i nemožným, jejichž příběhy se prolínaly s legračně zoufalými ženami v domácnosti, tzv. „marujas“, které se pravidelně ocitaly na pokraji nervového zhroucení.
Příběhům však špatně rozuměli nejen cizinci, ale i Španělé neznalí nočního života v metropoli. Na konci 90. let se však již zkušený režisérský matador prosazuje i u diváků neznalých španělského kontextu. Snímkem Vše o mé matce a dalším, podobně psychologicky laděným filmem Mluv s ní se definitivně přehoupl do období obdivu a mezinárodního úspěchu u intelektuálních diváků stejně jako u návštěvníků multikin chroustajících popcorn.
Nejzajímavější na celé jeho režisérské pouti je zřejmě fakt, že nikdy neslevil z náročné zápletky a nesmlouvavého osahávání hranic, za něž je ještě možné ve výpovědi o lidských vztazích a tělesné lásce jít.
Zrození domácí značky
Podsaditý, hyperaktivní Almodóvar (* 1949) je také synonymem pro angažovaného umělce, nechybí na jediné protestní akci proti válce, pochoduje společně se ženami a požaduje likvidaci domácího násilí nebo na premiéře svého filmu Špatná výchova dramaticky prohlašuje, že lidovecká strana učinila puč, když špatně odhadla původce jarního madridského atentátu v roce 2004.
Jeho politické postoje tenkrát jako by šly ruku v ruce s námětem filmu – církevní škola a její neblahý dopad na mladou generaci. Jenže Almodóvar, sám absolvent takového ústavu, tyto interpretace tvrdošíjně odmítá a tvrdí, že se nejedná o kritiku církve, nýbrž spíše o zachycení doby, ve které se Španělsko vymaňovalo z lepkavých pavučin fašistického myšlení.
Stejně jako proti domácímu násilí nebo za lidská práva se Pedro Almodóvar nesmlouvavě bere také za tzv. „morální práva umělců“ a vystupuje proti filmovému pirátství. Tvrdí, že na stahování filmů není nic demokratického ani svobodného, ale že na něm vydělávají ze všeho nejvíc telefonní společnosti zařizující klientům co nejrychlejší připojení k internetu a další vymoženosti umožňující lepší stahování.
„Morální právo umělce“ však podle něj spočívá v tom, aby se k divákovi dostal film v té samé kvalitě, v jaké ho režisér zamýšlel natočit. Čili pokud si někdo koupí pirátsky stažený či přepálený film, ničí zároveň úsilí stovek lidí, kteří měli jistý umělecký záměr a tvrdě na něm dřeli.
Kůže, kterou nosím. Nový film Petra Almodóvara.
Pokud sledujeme Almodóvarovu režisérskou pouť, musíme uznat, že kolébán na vlnách hollywoodských pochval a unášen proudem cen se pořád chová jako moudrý guru nezávislé scény. Evidentně totiž nespí na vavřínech a ze svého megaúspěchu daného především zářivou podivností a čichem na zajímavé spolupracovníky dokáže vždy vytěžit další, o něco lepší film.
Je to sakra styl
K lidem, kterými se Almodóvar dokáže obklopit a inspirovat, patří dnes hollywoodský milovník Antonio Banderas (poprvé na sebe výrazně upozornil v Almodóvarově snímku Spoutej mě) či dlouhovlasá gazelí princezna Penelope Cruzová (do pozornosti hollywoodských producentů se dostala díky roli skromné jeptišky v složitém psychologickém snímku Vše o mé matce). Ke spolupráci s Antoniem Banderasem se Almodóvar vrátil i v letošním snímku nazvaném v českém nepřesném překladu Kůže, kterou nosím (v originále Kůže, kterou obývám), který právě přichází i do českých kin. Španělský název mnohem lépe vystihuje podstatu thrillerově laděného snímku, jenž odkazuje na Almodóvarovy oblíbené noir a expresionistické filmy.
Kůže, kterou nosím. Nový film Petra Almodóvara.
Hlavní hrdina, unesený mladík Vicente, je totiž doslova přinucen obývat, nikoli nosit, kůži, jež je mu postupně a násilím implantována. Almodóvarovo bezesporu nejtemnější dílo, podtržené brilantně a nezvykle chladným Banderasovým výkonem, kdy skutečně za celý film hne svaly v obličeji jen několikrát, je opět surrealistická skládačka zápletek, proměn a časových rovin. Všechno je velmi komplikované a všechno je zároveň naprosto srozumitelné.
V tomhle snímku dokážeme pochopit pohnutky, jež vedou plastického chirurga, vědce a psychopata k jeho kruté pomstě, stejně jako živočišnost jeho bratra Zeky nebo konečné vítězství duchovní síly, jež obývá každé tělo a každou kůži, pokud je dostatečně usilovně hledána. Antonio Banderas o snímku říká, že lavíruje na pomezí shakespearovského dramatu a venezuelské telenovely. Různě pomíchané žánry, z nichž ani jeden Almodóvar nectí doslova, černý humor, citace filmových oblíbenců, surrealistická prostředí a komplikovaná poselství, to už je dnes opravdu značka Made in Almodóvar.
Režisérův oblíbený herec Banderas měl o své postavě jisté představy, nicméně Almodóvar stejně jako plastický chirurg na plátně své herce tvaruje zásadně podle vlastních vizí. A tak si Banderas prý řekl: „Nechej se vést, má to všechno strašně moc poloh, může se ti to zdát groteskní, ale ať se ti to líbí, nebo ne, má to sakra styl!“
