Herec John Travolta vám předal sošku Oscara před milionem lidí, to je určitě nádherný zážitek, ale který byl tu noc nejzvláštnější, nejpodivnější?
Glen Hansard: Stala se mi jedna hodně podivná věc. Když jsme hráli na pódiu naživo Falling Slowly, byli jsme strašně nervózní. Cítili jsme to oba a ještě víc nás to spojilo. Věděli jsme, že cenu v této kategorii bude předávat John Travolta, seděli jsme s Mar a pevně se drželi, a ve chvíli, kdy řekl tu slavnou „A Oscara získává...“, jsme se na sebe letmo podívali. Jen matně jsem zaslechl naše jména a od té doby, skoro celé dvě následující hodiny, jsem nedokázal normálně přemýšlet. Měl jsem v hlavě úplně prázdno, myšlenky mi někam uletěly. Bylo to, jako když vypne elektřina. Jako by mi celý mozek úplně vypnul!
Co bylo dál?
Nějak jsem se z toho dostal, ani nevím jak. Asi jsem zapnul nějaké mozkové rezervy nebo co... Ale co se ty dvě hodiny dělo, to nevím. Prostě jako by se mi vůbec nestaly. Teď chápu, proč se novináři tak dožadují přesné formulace myšlenek – zřejmě se jim jich v takových chvílích vůbec nedostává. Na druhou stranu vás asi v tomto stavu chtějí – můžete totiž odhalit spoustu věcí, co byste normálně neřekli, odhalit jinou stránku své osobnosti. Je to opravdu velmi zvláštní.
Předávání Oscarů je jistě vypjatá situace. Je těžké pak ještě hrát na pódiu jako vítězové?
Markéta Irglová: Vlastně ne. Byla jsem na svou nervozitu připravená, věděla jsem, že se při té písni budu celá třást. Ale byla jsem sama sebou docela překvapená! Čekala jsem na nějaký zádrhel, ale nepřišel. Ve skutečnosti bylo moc příjemné být toho všeho součástí, dokonce i to samotné vystoupení. Hrát pro tolik lidí, pro tak obrovské publikum, kde nám i mnoho z nich drželo palce... Byla jsem tak šťastná! Bylo krásné, když jsme přišli po ohlášení našich jmen na pódium. Byla jsem šťastná a úplně ochromená vzrušením.
Glen Hansard: Stala se mi jedna hodně podivná věc. Když jsme hráli na pódiu naživo Falling Slowly, byli jsme strašně nervózní. Cítili jsme to oba a ještě víc nás to spojilo. Věděli jsme, že cenu v této kategorii bude předávat John Travolta, seděli jsme s Mar a pevně se drželi, a ve chvíli, kdy řekl tu slavnou „A Oscara získává...“, jsme se na sebe letmo podívali. Jen matně jsem zaslechl naše jména a od té doby, skoro celé dvě následující hodiny, jsem nedokázal normálně přemýšlet. Měl jsem v hlavě úplně prázdno, myšlenky mi někam uletěly. Bylo to, jako když vypne elektřina. Jako by mi celý mozek úplně vypnul!
Co bylo dál?
Nějak jsem se z toho dostal, ani nevím jak. Asi jsem zapnul nějaké mozkové rezervy nebo co... Ale co se ty dvě hodiny dělo, to nevím. Prostě jako by se mi vůbec nestaly. Teď chápu, proč se novináři tak dožadují přesné formulace myšlenek – zřejmě se jim jich v takových chvílích vůbec nedostává. Na druhou stranu vás asi v tomto stavu chtějí – můžete totiž odhalit spoustu věcí, co byste normálně neřekli, odhalit jinou stránku své osobnosti. Je to opravdu velmi zvláštní.
Předávání Oscarů je jistě vypjatá situace. Je těžké pak ještě hrát na pódiu jako vítězové?
Markéta Irglová: Vlastně ne. Byla jsem na svou nervozitu připravená, věděla jsem, že se při té písni budu celá třást. Ale byla jsem sama sebou docela překvapená! Čekala jsem na nějaký zádrhel, ale nepřišel. Ve skutečnosti bylo moc příjemné být toho všeho součástí, dokonce i to samotné vystoupení. Hrát pro tolik lidí, pro tak obrovské publikum, kde nám i mnoho z nich drželo palce... Byla jsem tak šťastná! Bylo krásné, když jsme přišli po ohlášení našich jmen na pódium. Byla jsem šťastná a úplně ochromená vzrušením.
| Celý rozhovor s Markétou Irglovou a Glenem Hansardem si přečtěte v sobotním vydání deníku |
