V Pitínově pojetí malovaný obraz již není němou básní, ale v konkurenci nejrůznějších mluvených a pohyblivých obrazů a médií bojuje a snaží se obstát v soutěži. Společným jmenovatelem jsou přitom adaptace a recyklace, které naznačují nejen malované prostory a místa na obrazech, ale i samotný název výstavy.
Očekáváme, že se na obrazech právě točí filmová scéna (Na ulici, Konec léta), odehrává divadelní kus (Dresden) nebo alespoň hraje počítačová hra. Náhodné postavy působí uvězněně a zmateně, jako kdyby nevěděly, na které z těchto „ploch“ a v jakém médiu se právě nacházejí, a vlastně zrcadlí nejistoty diváka. Jsou to herci, kteří zkouší scénu, nebo jsou to figurky z počítačové hry, které omylem přeskočily do filmového záběru či nešťastně zabloudily na malbě?
Reality show současné vizuální kultury
Malované obrazy Daniela Pitína jsou vlastně reality show současné vizuální kultury. Různá média v nich bojují o pozornost diváka konzumenta, který se sám stal lovnou zvěří.
Motivy, témata i postavy se před nim recyklují jako součást marketingové hry, která má jediný cíl: přeměnit každého diváka na konzumenta obrazů, vjemů a zboží. Můžeme se před tím skrýt ve světě malby a vydechnout? Obrazy na výstavě Adaptace nenabízejí záchranu ani útěchu, spíše jen poučí, jak jsme se do této situace dostali.
Archeologie vizuální kultury, kterou podnikají, překvapivě končí u amerického maloměsta. Právě jeho znaky jsou zakódované na většině obrazů a v případě díla Poledne přímo dominují. Prázdné ulice a dřevěné domky amerického maloměsta jsou základem kultury, v níž nic nemá dlouhé trvání a všechno je jen kulisou pro něco dalšího, místem pro reklamu, která ani nenabízí zboží, ale značky.
Pitínovy obrazy proto ukazují místa univerzálních adaptací a recyklací, vysvobozená od všech tradic i funkcí, podobná těmto americkým maloměstům: filmové ateliéry, divadelní scény apod. Celou výstavu možná nejlépe shrnuje obraz Barrandovská kancelář, na němž vidíme šedivý a prázdný barrandovský ateliér vyleštěný tak, že se v něm lidé stávají zbytečnou rekvizitou.
Na této výstavě se malba paradoxně stává dokonalým softwarem na simulaci vizuálních forem a jejich původu, zrcadlem naší mysli i doby zotročené médii. Pitínovo dílo je pak dravou evolucí těchto vizuálních forem, ve které nepřežívá nikdo. Obrazy jsou vyprázdněné a stísněné, jsou pohledem na pole mrtvých vjemů a definuje je spíš to, co na nich chybí, než to, co je přítomno.
