LN Co je těžší: hrát zestárlého policistu se sklony k alkoholismu jako ve filmu 16 bloků, nebo namluvit mlsného mývala?
To naprosto nelze srovnávat. Ale upřímně musím říct, že jsem snad ještě nikdy nezažil při práci tolik nejistoty, jako když jsem dělal na filmu Za plotem. Vůbec jsem netušil, jestli to, co říkám, zní vtipně, jestli je to dobré, jestli jsem to trefil... Představte si to, jste sama ve studiu, někde za sklem je zvukař a režiséři, nemáte herecké partnery... Ale ani své tělo, obličej, mimiku, gesta, jen svůj hlas. Pro film je fyzická výbava herce strašně důležitá, a najednou vám to vezmou!
LN Vám ale animovaného mývala tvůrci ušili přímo na tělo...
To bylo trochu jinak, když film vznikal, tak si režiséři pouštěli moje staré komedie, vymysleli totiž, že by se mýval Árdžej mohl podobat takovým těm hajzlíkům, které jsem hrával v komediích. Nejvíc se jim líbil David Addison ze seriálu Měsíční svit, našli tam podobný druh humoru, jaký si představovali u Árdžeje. Měl to být takový ten inteligentní, ironický glosátor, v jádru ale osamělý chlapík, který strašně moc stojí o to mít rodinu a přátele. Pak hledali někoho, kdo by ho namluvil. Kupodivu je hned nenapadlo moje jméno. Až později někdo přišel s tím: Tak proč to nenabídnete rovnou Willisovi?
Třeba si mysleli, že role mývalů neberete.
Když má film tak dobrý scénář, výborné dialogy a navíc je o něčem jako tenhle, tak hraju i mývala. Ostatně, jak jsem říkal, pro mě to byla výzva, ne žádná rychlovka. Strávil jsem s Árdžejem tři roky, samozřejmě s přestávkami, kdy jsem točil jiné filmy.
Takže film Za plotem lze brát jako setkání se starým Brucem Willisem...
Svým způsobem. Docela mě mrzí, že už netočím tolik komedií. Rád bych se k nim zase vrátil, hodně mě to bavilo. Ale to dost závisí na scénářích, těch opravdu dobrých a vtipných moc není.
Role soukromého očka Davida Addisona vás proslavila. Vybavíte si ještě, jak jste ji získal?
Na konkursu byly asi tři tisícovky herců a já byl až v poslední skupině. Přijel jsem tehdy z New Yorku do Los Angeles, abych viděl olympiádu, a můj agent mi zavolal, abych tam zašel i na konkurs. Měsíční svit byla myslím teprve třetí věc, kterou mi sehnal. Absolutně jsem nesplňoval producentovu představu o seriálové hvězdě, na hony ze mě čišel takový ten newyorský postoj - na všechno dlabu, mám to na háku. Myslím ale, že jsem tu práci nakonec dostal právě proto. Když jsem šel na konkurs, byl jsem dohola, měl jsem tři náušnice a na sobě pracovní hadry. Přečetl jsem, co mi dali, odešel a ani mě nenapadlo, že by to mohlo vyjít. Navíc mě práce v televizi vlastně nezajímala, byl jsem přece herec z New Yorku... Jenomže scénář Glenna Carona moje názory na televizi úplně otočil, byl výborně napsaný. Dobře pět epizod mi pak trvalo, než jsem se naučil hrát před kamerou -nikdy předtím jsem to nedělal.
Co vás vlastně přivedlo k herectví, sklony k exhibicionismu?
Vůbec ne, byl jsem zakřiknuté, stydlivé dítě a navíc jsem koktal. Zázrak se stal teprve na střední škole. Hrál jsem tam v jedné hře, byl to Yankee na dvoře krále Artuše od Marka Twaina. Když jsem se postavil na jeviště, najednou jsem přestal koktat. Jakmile jsem ale slezl z pódia, koktání se vrátilo. Byl to zázrak. Skutečný zlom ale přišel až s přechodem na Montclair State College, kde měli v té době opravdu skvělé divadlo. Byli tam dva výborní učitelé, kteří dokázali přivést i režiséry z New Yorku, aby s námi dělali. První kus, ve kterém jsem tam hrál, byl Přelet nad kukaččím hnízdem. Po premiéře jsem si řekl, jo, to je ono. V tomhle budu doma. A už nikdy jsem se neohlížel zpátky na toho stydlivýho, koktavýho kluka.
Od komedií jste se pak dostal k akčním filmům, s těmi jste strávil vůbec nejvíc času...
Víc, než bych chtěl. Nebyl to nijak plánovaný obrat v kariéře, prostě se to stalo a mělo to úspěch. Dnes mám ale pocit, že už jsem svůj podíl na zachraňování světa odvedl i s úroky. Takové to: Ahoj, Bruci, jak se máte, zase zachraňujete svět... To opravdu nemusím.
Na čtvrtém díle Smrtonosné pasti ale pracujete, nebo ne?
Ale ano, je to na dobré cestě. Už pár let se pracuje na scénáři, letos to snad dotáhneme k realizaci.
Vy jste vlastně coby John McClane ve Smrtonosné pasti bojoval s terorismem dávno před tím, než se z něj stalo nejzásadnější téma současnosti.
Teorismus se nezrodil 11. září 2001. Jeho kořeny sahají hluboko do historie. Spousta lidí si třeba myslí, že teroristické buňky zaplavily Evropu proto, že Clinton nezasáhl v Bosně... Mluvil jsem se svým přítelem z Washingtonu, když jsem se připravoval na film Šakal, a on mi tehdy řekl, že tajné služby dobře věděly, kde jsou všechny teroristické školy. Ptal jsem se ho, proč jste s tím proboha nic nedělali? A on na to, že těmhle klukům prostě nestačí dát pohlavek a oni toho už nechají. Jak je jednou začneš pohlavkovat, tak musíš pokračovat, dokud je nezlikviduješ všechny.
Podle vás je správné, jak se Amerika s terorismem vypořádává?
Terorismus není otázka jednoho chlapíka, ale celé ideologie. Je těžké bojovat s lidmi, kteří jsou připraveni obětovat svůj život, protože jejich víra jim říká, že když zemřou při zabíjení nepřítele, dostanou se rovnou do rukou božích. Někoho zabít - ať sedm tisíc lidí nebo jednoho jediného - ve jménu náboženské víry, je prostě špatně. Já vím, že všichni ti hoši si myslí, že jsou v právu, ale... Amerika byla k projevům terorismu hodně dlouho slepá. V takovém Oklahoma City si pak po 11. září lidi říkali: Jé - on je ve světě nějaký terorismus? Nevěřím na odplatu pro odplatu. Je ale nezbytné sledovat zlo, které má svůj ekvivalent v tom, co dělal Hitler ve třicátém třetím roce: skupinka bohatých, vlivných, vládnoucích vojenských vůdců převzala kontrolu. A to se samozřejmě nestalo ze dne na den. Nikomu nepřeju smrt. Věřím ve spravedlnost a věřím v lidi, kteří jsou schopní být zodpovědní za své činy.
To se ale často podaří jen ve filmu. Myslíte si, že film může naopak podněcovat v lidech násilí?
Ne. Hutuové a Tutsiové se navzájem léta zabíjeli ve Rwandě mačetami a jsem si jist, že nikdo z nich nikdy neviděl jediný můj film. Žijeme prostě ve světě násilí. A to neplatí jen dnes. Dějiny lidstva jsou prostě dějinami násilí. Země se zrodila z násilí a rasismu a genocidy. Vezměte si šest milonů Židů povražděných ve druhé světové válce... A k tomu tisíce Romů a homosexuálové... Mimořádně pokrytecké ale je, že nikde neslyšíte, jak byli v téhle zemi po občanské válce likvidováni původní obyvatelé Ameriky. Za těch deset strašných let jich bylo povražděno kolem devatenácti milionů! To je přece genocida! Nikdo o tom nemluví. Ale pětidolarové bonusy za indiánský skalp, to byla tehdy realita. Když se nenašel žádný indián, zavraždil se Mexičan -skalp jako skalp, hlavně, že za něj bylo pět baků. Kdybychom měli podat zprávu o bílém Evropanovi, který přišel do Ameriky, museli bychom říct tolik: Máme tři zprávy, jednu špatnou, jednu ještě horší a jednu úplně nejhorší. Ta první: Přišel sem a neodešel. Druhá: Sebral všechnu půdu, nic za ni nezaplatil, lhal a podváděl. A ta třetí: Pokusil se vyhladit celou populaci původních obyvatel.
Netajíte se tím, že sympatizujete se současnou vládou USA...
S řadou věcí ale nesouhlasím. Posláním politika je sloužit své zemi a v řadě případů se to skutečně děje. Ve vládě se nic nezmění, dokud nevyženou z Washingtonu lobbisty. Rok co rok se do Washingtonu hrnou miliony dolarů a mrhá se jimi na zájmy úzce specializovaných skupin, které daleko víc zajímají aktiva vlastního účtu než pomoc jejich zemi. Dokud tihle neodejdou, nic se zásadně nezmění. Obviňují mě, že jsem zapřísáhlý republikán, ale ve skutečnosti jsem někde uprostřed - mám stejně tolik demokratických idejí jako republikánských. Republikánem jsem do té míry, že jsem pro co nejmenší vměšování vlády do našich životů. Taky jsem pro poskytování péče potřebným a starým lidem.
Prezidenta Bushe ale podporujete.
Myslím, že svoji práci dělá dobře. Jsem rád, že je tam zrovna on a že byl natolik chytrý, aby se obklopil lidmi, kteří mají dost zkušeností. Jsem rád, že je tam Colin Powel. Spousta lidí nemá ráda Dicka Chaneyho, ale podle mě je to člověk na svém místě. Vždycky dám přednost někomu se zkušenostmi před někým, kdo je nemá. A třeba takový Clinton nikdy v armádě nebyl.
Říkáváte, že jste více hrdý na to, že jste otec, než na svou hereckou kariéru. Jak vás děti ovlivnily?
Zásadně. Než jsem měl děti, tak jsem často slýchával, že děti člověku úplně změní život - jako by to mělo být něco negativního. Ale pro mě je láska k dětem a vůbec vztah mezi rodiči a dětmi něco ryzího. Je to jediný vztah, ve kterém není láska ničím podmíněná. Kvůli svému dítěti bych skočil pod auto. A nejsem si vůbec jistý, že bych to dokázal udělat pro kohokoli jiného. Každý si uvědomuje, kolik investuje do kterého vztahu. Ale s dětmi je to jinak - žádné hranice, prostě náruč dokořán. Pro mě tedy rozhodně. Vím, že existují i rodiče, kteří to tak necítí. Já prostě nedokážu pochopit, že může člověk přivést na svět dítě a necítit za něj žádnou zodpovědnost! Vím, že se to děje dnes a denně. Nesouhlasím s tím a nechápu to. A co si už vůbec nedokážu představit, jak může někdo svoje dítě opustit. To fakt nepochopím.
Pociťujete, že se s přibývajícím věkem měníte?
Všechno se mění. Ve dvaceti jsem měl ve všem jasno, ale v pětadvaceti už jsem se na to díval jinak. A ve třiceti taky. Měním se, samozřejmě, a doufám, že se budu měnit dál. Když se přestanete měnit, začnete umírat. To není ze mě, to řekl Bob Dylan. Nebo to taky jenom citoval? „Kdo se nezabývá zrozením, zabývá se umíráním“.
