LN: Vaše filmy připomínají události z rumunské historie, na které chce většina radši zapomenout. Mrtvý národ vypráví o holokaustu.
Ani nevím, proč mě zajímá historie, nejsem zas takový fanoušek, že bych četl i historické časopisy a sledoval historické kanály. Ale patřím ke generaci, které se lhalo o minulosti, ve škole, v knihách, doma. A když jsem pak zjistil, že to bylo jinak, chtěl jsem vědět víc a víc.
LN: Nevadí vám trávit tolik času s tak temnými událostmi?
Když připravuju film, jsem tím trochu posedlý. Když se mého skoro čtrnáctiletého syna někdo zeptal, co dělám, řekl mu: no to víte, čte si o těch svých Židech. Myslím, že ten zájem vychází z faktu, že ty věci prostě nechápete. A proto chcete vědět víc. Přestože i potom je těžké pochopit např. masovost vraždění holokaustu, jeho zbytečnost. I to, s jakou vehemencí a hněvem někteří tyto události popírají, ukazuje, že jde o něco hlubokého a podstatného.
LN: Jak zní oficiální verze rumunského holokaustu?
V posledních letech se objevily i oficiální snahy uznat, že k němu došlo, že Rumuni zabili statisíce Židů, hlavně na východní frontě. Ovšem část veřejnosti to stále odmítá. Mrtvý národ vyvolal v Rumunsku hodně nenávisti, spoustu rozčilených mailů a komentářů na Facebooku. Mrtvý národ sice nebyl v široké distribuci, ale ti lidé, které rozčílil, ho ani nechtějí vidět. Podle nich k holokaustu nedošlo nebo bylo méně obětí nebo to nevadilo, protože Židé byli stejně bolševici... Levicovým intelektuálům se Mrtvý národ líbil.
LN: Kde jste našel sbírku fotografií použitou v Mrtvém národě?
Tu jsem nenašel já, ale fotograf z jihu Rumunska Cezar Mario Popescu pohozenou v krabicích v muzeu v Slobozii. Dostal povolení fotky naskenovat, dnes se na ně můžete podívat na internetu, ale je jich devět tisíc. Jen si je prohlédnout mi trvalo dva týdny. Tak velká kolekce fotografií z problematických časů je vzácná, i proto jsem ji chtěl použít. Zaujalo mě, jak málo v ní najdete z té destrukce, která se děla okolo.
LN: Jak jste spojoval slovo a obrazy? Někdy k zápiskům z deníku židovského lékaře o vojácích vidíme fotografie vojáků, někdy se mluví o volbách a díváme se na mrtvého jezevce.
Konstrukce filmu vychází z jeho podtitulu Fragmenty paralelních životů. Obsahuje tři linie. Fotografie ze sbírky, seřazené víceméně chronologicky, chronologické výňatky z deníku doktora Emila Doriana a pak propagandistické zvuky, dobové rozhlasové pořady nebo hudbu z propagandistických filmů. Někdy se ty linie k sobě přiblíží, někdy se v sobě jen ozývají. Ústřední myšlenkou nebylo ilustrovat zvukovou složku obrazem nebo naopak. Zvuk vytváří rám obrazu. Jde o otevřené dílo umožňující víc interpretací.
LN: Dochovalo se v Rumunsku víc podobných deníků z období druhé světové války?
Moc toho není. Hodně slavný je ten od Mihaila Sebastiana, který byl přeložený do angličtiny, ten jsem použít nechtěl. Kromě deníku od Emila Doriana pak vím už jen o pár memoárech. A všechno bylo vydáno až po roce 1995.
LN: Hlas, který Dorianovy deníky čte, vše říká až překvapivě klidně.
To je můj hlas. V předchozím snímku jsem měl problémy přimět svého herce, aby mluvil tak, jak jsem požadoval, a nechtěl jsem si tím znovu procházet. K tomu jsem se chtěl aspoň symbolicky stát součástí toho filmu, stát na straně onoho židovského doktora.
LN: Ve filmu také pracujete s tichem.
Někdy v deníku nic nebylo, někdy mi připadalo dobré si od těch hrůz na chvíli odpočinout. Film jako Mrtvý národ se dá udělat různě. Já se chtěl soustředit na méně prvků, aby jeho konstrukce i myšlenky byly jasnější.
LN: Jak dlouho vám trvalo dát snímek dohromady?
Nejtěžší bylo dostat ten nápad. Už před třemi lety jsem chtěl udělat něco s těmi fotkami. Něco jsem začal, pak to opustil. Až během rešerší pro film Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři mě napadlo, jak Mrtvý národ pojmout. Samotný dokument mi pak trval s přestávkami asi rok.
  |
LN: Jako režisér působíte i v divadle. Má tato zkušenost vliv na vaše filmy?
Mám divadlo moc rád. Režíroval jsem jen pár her, třeba Scény z manželského života od Bergmana, a měly smíšené kritiky, v nichž mi i radili, ať už divadlo nedělám. Ale já si tu práci tak užil, že se do toho chci pustit zase. Myslím, že jsem se na divadle hodně naučil o práci s herci. A hodilo se mi i jako příprava pro Barbary, kde je hlavní hrdinkou divadelní režisérka.
LN: V Barbarech zkoumáte, jak se pomocí umění můžete vypořádat s traumaty minulosti. Máte na to odpověď?
Ten film je docela pesimistický a já taky, nakonec mi umění přijde zbytečné, nedokáže nic zastavit. Všechna ta dobrá slova o tom, že se takové hrůzy nesmí nikdy opakovat, jsou moc pěkná a věřím v ně. Ale umění podle mě moc nezmůže. Já ho tedy pořád dělám, ale ani nevím proč. Asi pro své potěšení.
LN: A nejste sám. O holokaustu neustále vznikají filmy.
Mám ráda dokumenty jako Šoa od Clauda Lanzmanna, i Marcel Ophüls natočil dobré věci. Ale třeba Saulův syn se mi nelíbil. Obdivuju talent jeho režiséra a líbilo se mi, jak veškeré dění v Osvětimi zůstává mimo záběr. Ale pořád jsem tam cítil něco hollywoodského, ve struktuře a napětí. To není pro mě. Schindlerův seznam považuju za katastrofu. Spíš než hrané filmy si vybavím knihy, které mi přijdou dobré, třeba Austerlitz a Saturnovy prstence od Winfrieda Georga Sebalda.
LN: Svými filmy alespoň osvětlujete rumunskou historii, která ve světě není tolik známá. O tom, že i Rumunsko patřilo za války k zemím Osy, se moc nemluví.
Rumunsko se v roce 1918 stalo velkou zemí s novým územím a novými problémy, třeba s tím, že najednou v něm žila spousta cizinců. Ty problémy vlády nedokázaly vyřešit, podobně jako v Maďarsku a jinde. Fašistickou zemí se pak stalo v roce 1937.
LN: Tedy v roce, kdy začíná Mrtvý národ.
Tehdy začal doktor Dorian psát svůj deník, i když mu už bylo kolem padesátky.
