Most: tentokrát trochu na vodě, ale stále na špičce žánru

Z aktuální seriálové zahraniční produkce takzvané quality TV toho ČT nekupuje příliš, nicméně vliv na původní díla, která v produkci Kavčích hor vznikají, je patrný – bohužel ale zůstává jen u vlivu obrazového. Tuzemským produktům se nedostává politického, sociálního ani psychologického „masa“, příběhů, které by někoho pořádně ťaly, byly společensky nepříjemné – to se raději utíká třeba do ezoteriky, ta je bezpečně záhadná.

Nákup dánského seriálu Zločin a posléze švédsko-dánského Mostu má tak svůj význam, protože poskytuje srovnání, co televizní produkce zemí podobně velkých jako ČR mohou dokázat, když se tedy chce, když se scenáristické přípravě věnuje koncentrovaná pozornost. Tím je třeba tento úvod zakončit: severský seriálově-kriminální boom není náhoda, nýbrž výsledek (cíle)vědomé činnosti, budování kulturní značky. Což nic nemění na tom, že – a nyní seriálový střih! – desetidílná série Most II nedosáhla kvalit série první, z roku 2011, natožpak první a třetí série zmíněného Zločinu. Dodejme, že ČT nedávno zaoupila i třetí sérii Mostu.

Most II – název seriálu odkazuje k mostu spojujícímu přes úžinu Öresund města Kodaň a Malmö a tato stavba se na mnoha záběrech také objevuje – navazuje na „jedničku“ tak, že kdo úvodní sérii neviděl, nebude příliš chápat jednu z důležitých linií série druhé. Konkrétně linii, v níž dánský kriminalista Martin Rohde (výtečný Kim Bodnia, kombinující v projevu nuance a hřmotnost) bojuje na dvou soukromých, minulostí vzájemně provázaných frontách: usiluje o návrat k partnerce Mette (Puk Scharbauová), s níž má kupu dětí, a snaží se vyrovnat s osobou nyní vězněného kolegy Jense (Lars Simonsen), s nímž se na život a na smrt utkal v závěrečné scéně „jedničky“ i právě kvůli soukromým záležitostem, jež vyústily v tragédii. To je určitý deficit Mostu II, tím spíš, že některé pasáže, v nichž se Rohde snaží Jense přimět k probuzení svědomí, patří svou emocionální „názorností“ spíše do seriálu, který nemá ambice být quality TV.

Druhým zádrhelem je samotná zápletka, příběh o sérii vražd, které se udály v průběhu řady let, nyní mají své pokračování, svoji kulminaci a souvisejí s průmyslem, s ekologií, potažmo s politikou. V zásadě sice platí, že v tomto dosahu a zásahu jsou Zločin aMostnesrovnatelně průraznější než třeba zdejší seriálová produkce, avšak v měřítkách, která sami Dánové a Švédové nastavili, šlape Most II mezi šestým a osmým dílem vodu – příběh se zbytečně zašmodrchává a divák může mít oprávněný dojem, že bez určitých mrtvol by se klidně obešel.

Čas nic nezhojí

Naštěstí „dvojka“ nabere dech v závěrečných dvou dílech. V nich se některé postavy vyjeví v překvapivém světle a rozpadá se (zřejmě definitivně) vyšetřovatelská dvojice Martin Rohde z Kodaně a Saga Norénová z Malmö (skvělá Sofia Helinová); hyperracionální, emočně nedostatečná, „aspergerovská“ Saga totiž svojí dedukcí dospěla k tomu, že překvapivou smrt vězněnému Jensovi nepřivodil nikdo jiný než její parťák Martin – a její přímočarost pak samozřejmě ne umožní nic jiného než Rohdeho nechat zatknout. Katarze se tu žádná nekoná, spíše příběh na diváka položí docela silnou „deku“ z toho, že nic špatného, co se mezi lidmi v minulosti událo, čas jen tak nezhojí. A že právo a spravedlnost umí být kategorie velmi relativní. Ostatně osoba, u níž se pátrání mělo podle všeho zastavit coby u výkonné ruky zločinů, je nakonec také kýmsi odprásknuta – a vyšetřování dál nepokračuje... Most III už je totiž postaven na jiném případu.

Výhrady, které tu vůči Mostu II vznášíme, jsou pořád ovšem výtky vůči seriálu z první ligy tohoto žánru. Sugestivní snímání s chladnými tóny (převažují šedá, zelená, hnědá) je tu vlastně jen řemeslná samozřejmost, které si záhy přestaneme všímat, protože tu jde ještě o něco jiného. V Mostu se herecky nefigurkaří, nejede se z herecké podstaty. Jak s intimními, tak se společenskými motivy scenáristé nekoketují, jdou do důsledků. Umělecky ambiciózní seriálový (kriminální) žánr současnosti (viz třeba také True Detective) zobrazuje současný (západní) svět jako velmi vratké místo, v němž se rozpíná nejistota zasahující i ty nejintimnější vazby a nic – kromě smrti – neústí v něco definitivního, respektive zaručeného. Tady nejde o to, že se divák po zhlédnutí epizody bojí zajít do zhasnuté předsíně svého vlastního bytu, ani o to, aby spokojeně usnul s pocitem, že zlo to schytalo. Tady je smyslem a účinkem, doufejme, lepší porozumění tomu, že ona vratkost existence je nutná daň za současný způsob života, jako veličina, před níž nelze uhýbat, ale se kterou lze naopak počítat a přestat se jí přehnaně bát.