Miloš Horanský byl originální a všestranná osobnost českého poválečného divadla, kromě režírování se věnoval poezii a literatuře, psal recenze a vedl i politické polemiky.
Publikoval od svých osmadvaceti let, je autorem řady sbírek (Lunovrat, Grafické básně, Amortale, Ruce Goliášovy, Tykavka, Pálení hlíny, Textamenty aj.). Poslední sbírku Dlužní knihy milosti vydal v roce 2016.
Poezii také uváděl ve studiových scénách v Redutě, Viole či Lyře Pragensis. Jeho styl byl expresivní, metaforický a rád konstruoval poetické novotvary, které měly své kouzlo, pohrával si s významem slov. I jeho režie byly takové, kladl důraz na výraznou interpretaci textu.
Nenápadný heroismus Dany Němcové. Její paměti jsou svědectvím o výjimečné ženě a době |
On sám byl svérázný, zaťatý pro věc, například poté, co DAMU přišla v domě patřícím unitářům v Karlově ulici o svou školní scénu Disk, vydupal ze země stavbu nové přímo v budově školy, autorem projektu bylo renomované architektonické studio z Liberce SIAL.
Mezi jeho silná tvůrčí období patří působení v Divadle E. F. Buriana v šedesátých letech a pak v libereckém Divadle F. X. Šaldy, kde byl v angažmá v období 1973–1984.
U Buriana v Praze, Bílé divadlo i Cheb
Miloš Horanský se narodil ve slovenské Bytči, kde jeho otec, původem Čech, pracoval. Po odtržení Slovenska se rodina musela odstěhovat na Moravu do Kroměříže, Horanský vzpomínal, že jako dítě zažil na Slovensku vypjatý nacionalismus namířený proti Čechům a první represe proti židovskému a romskému obyvatelstvu.
V Kroměříži absolvoval gymnázium a pak odešel na JAMU do Brna, kde vystudoval režii. Po absolutoriu střídal divadla na severní Moravě (Nový Jičín, Ostrava, Opava) a pak se v šedesátých letech dostal do Prahy, do Divadla E. F. Buriana, kde působil až do roku 1968.
O skokanovi do prázdných bazénů. Ve své poslední knize Amos Oz lečí smíchem |
Byl to doba výbojů a dramaturgických možností a mohl tam režírovat kvalitní tituly, Čapka, Sartrovy Trójanky, ale i málo známé autory, jako třeba slovenského dramatika židovského původu Leopolda Laholu či u nás málo známého Martina Walsera.
Jeho text Nesmrtelný pan Krott se nakonec plánované premiéry v roce 1966 nedočkal, ale Horanský na Walsera nezapomněl, nedávno v Lidových novinách recenzoval jeho povídky.
V závěru šedesátých let se odvážně věnoval i politice, spoluzakládal Klub angažovaných nestraníků, což mělo za následek, že nemohl pracovat v divadle.
V mezidobí spoluzaložil s Františkem Hrdličkou v Praze neformální Bílé divadlo, které sdružovalo profesionály i amatéry a důsledně se hlásilo k druhé divadelní reformě. V letech 1970–76 fungovalo místy i poloilegálně (hrálo na Zavadilce v Břevnově či v hostinci U Jaurisů v Michli).
Horanský nakonec odešel do vyhnanství do Chebu, do tehdejšího Divadla pohraniční stráže. Tam se mu také dařilo uvádět neobvyklé texty (Julius Edlis, Ugo Betti). Znamenalo to pro něj opět pendlování mezi divadlem a domovem. Když se vracel z premiéry, měl autonehodu, usnul mikrospánkem a naboural do stromu. Utrpěl vážná zranění a dlouho se léčil.
Blahodárný Liberec
Po uzdravení odešel do Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde strávil deset let jako šéf činohry. Úspěšná byla například jeho dramatizace Páralova románu Mladý muž a bílá velryba s Borisem Rösnerem a řada dalších titulů, snažil se v rámci možností budovat kvalitní repertoár, dbal na autory s básnickým potenciálem (Nezval, Apollinaire).
Byli to kmáni, ne idioti. Heinrich Böll píše o vpádu barbarů nazývajících se bratry |
Z Liberce se přesunul do kladenského divadla a po roce 1989 byl několik let uměleckým šéfem Divadla ABC v Městských divadlech pražských. Zde měl v dramaturgii poprvé volnou ruku, ale musel také zohlednit tradiční profilaci scény, která kladla důraz na komediální tituly.
I v 90. letech ale vyhledával málo známé texty. Uvedl dramatizaci Černých baronů (Černí baroni aneb Muzeum stalinismu), Planchonovu úpravu Tří mušketýrů a Jarryho Nadsamce. Režíroval rovněž v Káčku, které bylo součástí MDP, například Dürrennmattovo Achterloo. V té době se také věnoval práci ve Viole a Lyře Pragensis (Životu upsaný, Tím končím, tvá láska M. D., A bylo světlo…).
V 90. letech byl pedagogem DAMU, kde jej v roce 1997 jmenovali profesorem. V letech 1994–97 také působil ve funkci děkana DAMU a zásadně se zasadil o výstavbu scény v areálu školy.
Škola pro něj byla důležitá, těšila ho a také o ní vždy s velkým zaujetím mluvil. Přivedl do ní i další pedagogy, herečka a pedagožka Eva Salzmannová vzpomíná, jak se od něj učila a pomalu chápala, že učení herectví bude běh na dlouhou trať.
„Profesor Horanský nikdy nic nepřednášel. Vedl se studenty nepřetržitý dialog. On se ptal jich, kladl otázky – říkával jim domahačné (ve smyslu domáhání se odpovědi... kontaktu). Dával k diskusi teoretické pojmy z oblasti divadla, dějin literatury, filozofie, náboženství, výtvarného umění a se studenty hledal společně odpovědi. A při té příležitosti lehounce, nenápadně, aniž by si toho kdokoliv všiml, o všech těchto pojmech vyučoval. Nebo spíše inspiroval. S neuvěřitelnou bravurou surfoval od malířství k bibli, od těla k duši, od textu k postavě. A byl umanutý.“
Naposledy režíroval ještě před dvěma lety v pražském divadle Viola, v pětaosmdesáti letech ve Studiu Hrdinů uvedl inscenaci Pan Theodor Mundstock.
Kuras cizokrajný i zdejší. Pod ďáblovými lakýrkami konečně poznáme kopyto |
Závěrem bych si dovolila osobní poznámku; Miloš Horanský byl velký originál, člověk, který se do všeho, co dělal, pouštěl s velkou energií a osobním vkladem bez ohledu na věk. Jeho způsobu komunikace a stylu psaní člověk musel nejprve přivyknout.
Jeho „básnické“ recenze jsem si nakonec zamilovala a těšila jsem se i na výběr titulů, který byl vždy na něm. Byl velký znalec literatury a zejména poezie, co přečetl, i vášnivě prožil. Přiznávám, že nejprve jsme si vjeli pořádně do vlasů a vzájemně se znectili, ale vše bylo zapomenuto.
S ním české divadlo ztratilo tvůrce, který svou profesi bezvýhradně miloval a nepřestával hledat. S veškerým zanícením i divokostí.
