Quentin Tarantino spolu s Robertem Rodriguezem natočili projekt, který měl evokovat snímky promítané v tzv. grindhousech - tedy poněkud zaplivaných kinech, v nichž se často nonstop uváděly filmy nevalné kvality. Spojoval je nízký rozpočet a pokleslé téma.
Odborníci by teď přišli s poznámkou, že generalizovat program grindhousů na béčkové filmy je zavádějící. My se spokojíme s tím, že správný grindhouseový program je hodně krvavý, násilnický, často plný sexu či zombies.
Jeden z pramenů uvádí, že termín grindhouse odkazuje k technické kvalitě filmů, které se dávaly do oběhu pouze v několika kopiích a promítaly se stále dokola, tudíž byly poněkud „grind“, tedy obroušené. Oba režiséři mají s časem stráveným v grindhousech evidentně spojeno hodně intenzivních zážitků, takže si natočili vlastní dvojprogram, který jejich kolegové stylově doplnili o několik upoutávek na fiktivní filmy.
| HODNOCENÍ LN ** |
|
Auto zabiják (Grindhouse: Death Proof) |
Záměr to byl jistě originální, což stvrdil i zájem diváků. Ukázalo se, že podobných bláznů, jako je Tarantino a Rodriguez, je jen pár. Do kina na tříhodinovou taškařici přišli jen ti nejvěrnější, a o nějakém komerčním úspěchu tedy rozhodně nemůže být řeč.
Záměrně pitomý Tarantino
I proto se producenti rozhodli odbavit projekt Grindhouse mimo USA jako dva samostatné filmy, s tím, že neamerické publikum nemá s grindhouseovou produkcí zkušenost. Ruku na srdce, dnes už ji nemá ani to americké. Ve skutečnosti jde o pokus vytřískat z neúspěšného projektu, co se dá. Což se prezentuje jako „jedinečná možnost“ vidět oba filmy samostatně v nesestříhané podobě (Rodriguezova Planeta Teror nás čeká 23. 8.).
Jenže i ony chybějící pasáže byly součástí „grindhouse dramaturgie“, ošoupaným filmovým kopiím často chyběl nějaký ten díl, takže film tu a tam výrazně poskočil v ději. Toho jsme v případě dvouhodinového Auta zabiják ušetřeni a Tarantinův záměrně pitomý příběh dostaneme celý od začátku až do konce. Trojice děvčat si vyrazí na oslavu narozenin jedné z nich, dvacet minut jedou v autě a vedou hodně holčičí řeči. Dorazí do hospody, kde si dají pár panáků, pustí si muziku a zase vedou holčičí řeči. Jsou tam i kluci (třeba Tarantinův „žák“ Eli Roth) a ti vedou pro změnu klučičí řeči. Celé to z odstupu pozoruje zjizvený kaskadér Mike (Kurt Russell), kterého děvčata přehlížejí jako krajinu. Když se náležitě vykecají a statečně se nenechají sbalit, hodlají pokračovat v jízdě jinde.
A teď přichází Mikeova chvíle: čelní náraz v plné rychlosti, kusy těl létají vzduchem a šílený Mike se usmívá. V krátkém nemocničním intermezzu se na scéně objeví starý a mladý šerif, jejich dialog připomene někdejší Tarantinův smysl pro humor. Vzápětí se ale vrátí k samoúčelné manýře a naservíruje nám totéž, co před chvílí, jen v bleděmodrém: tentokrát čtyři holky vedou holčičí řeči a zpovzdálí je pozoruje zjizvený Mike. Ten ovšem netuší, že tentokrát má co dělat se všehoschopnými kaskadérkami...
Jedna bouračka, jedna vcelku efektní honička v autech, spousta hezkých holek fetišisticky nasnímaných zprava, zleva, zepředu, zezadu a tuny banálních dialogů... Nic víc. Tarantino si dal práci, aby film poškrábal, zmuchlal a sestříhal tak, aby vypadal hodně „jetě“ a zpřetrhaně.
Jako součást hry je to možná sympatické, proč jsou ale celé patnáctiminutové sekvence naprosto čisté, ví bůh. Solidní soundtrack, pár hezkých záběrů a odkazů pro úzce zaměřené cinefily ovšem tuhle presovanou nudu nijak nevylepší. Filmy promítané v grindhousech byly raritní, nikoli kvalitní, a není sebemenší důvod, proč by to dnes mělo být jinak.
