Rodačka z Kutné Hory se v roce 2011 poprvé představila sérií snímků dospívajících dívek. Cyklus Fragile moments byl jako vstup do samoty, kdy se chceme ukrýt před světem a schoulit sami do sebe. Už v těchto prvních souborech, které prezentovala autorka v rámci studia na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, bylo zřejmé, že si umí udržet bezpečnou vzdálenost od fotografovaného, a přesto dokáže citlivě zprostředkovat jeho pocity.
O rok později autorka začala fotografovat další cyklus, Soukromá území, ve kterém ji zajímaly anomálie v krajině. Polorozbořený dům na samotě nebo holý strom uprostřed vřesoviště. Téměř identické motivy hledala i v sérii V bezetmí, na které průběžně pracuje od roku 2014 a již fotografuje výhradně v noční krajině. Podobný postup známe již z tvorby Pavla Baňky, který v roce 2006 prezentoval cyklus Agrária. Fotografoval noční krajinu, kde osvětloval rozoraná pole nebo obilné lány v rodném kraji. Baňka tehdy odkazoval k tradici v zemědělství a zamýšlel se nad tím, co pro něj znamená rodinný grunt.
Erbenová předává jiné poselství. Její noční pátrání není spojeno s konkrétní krajinou, ale se snahou představit cosi původního z naší civilizace. Větve, kameny nebo kosti zvířat. Tyto motivy jí zůstaly i po odjezdu do Austrálie, kde s přestávkami žije poslední dva roky.
„Najednou už jsem nefotila dobrovolnou samotu, kterou mají dospívající tak rádi, ale samotu, která není zrovna příjemná. Zpočátku jsem totiž v Austrálii nikoho neznala. Studovala jsem v Sydney marketing a ve volném čase jsem jezdila do nedalekého národního parku, který mě naprosto okouzlil. Je tam úplně jiná fauna a flóra než u nás a zdálo se mi, že to je takový návrat do pravěku, k nedotčené přírodě,“ říká Erbenová.
Na aktuální výstavu Moondust vybrala kurátorka Veronika Marešová s autorkou čtrnáct fotografií pro galerijní prostor v bývalých barokních lázních v GASK.
RECENZE: Výstava věnovaná Janu Steklíkovi. Uhlí, ňadrovky, šaty a kravaty |
Černobílé i barevné snímky jsou plné jemných přírodních struktur. Zrnka písku, snítka trávy nebo letokruhy se před námi rozprostírají jako fascinující portrét, kde příroda hraje hlavní roli a člověk je v ní úplně nepodstatný. Jsme uprostřed krajiny, nic nás neruší, žádná světla civilizace ani stožáry elektrického vedení. Všechno kolem má své pevné místo, každá rostlina a každý strom.
Na snímcích Kristýny Erbenové vidíme noční oblohu a čas kolem nás už není důležitý. Možná je rok 2018, možná je kdysi-dávno, kdy člověk poprvé rozdělal oheň a užasle vnímal jeho mihotavé světlo.
Druhá část výstavy je v suterénním prostoru, který připomíná kryptu. Tento jednoduchý, ale velmi působivý sál dodává fotografiím Erbenové ještě větší sílu. Tady jsme v hlubinách země, kde končí pozemské putování. Prozkoumali jsme všechna zákoutí, všechny vrstvy a zbývá to poslední. Trofeje z cest: zvířecí lebky a vrstvička prachu. Snad jsou to zrnka písku, snad rozdrcené kosti, snad to poslední, co zbývá z naší civilizace.
Jistě bude velmi zajímavé sledovat další tvorbu této autorky, která se chce v budoucnu zaměřit na fotografování v poušti. I tam bude znovu a zase zcela jinak prozkoumávat hranice samoty.
Kristýna Erbenová: Moondust |
