Lidovky: Neuvažovali jste o tom, že byste tuhle sezonu odpískali?
Ne, v žádném případě, snažíme se ji do poslední chvíle držet, zkoušíme to, co bylo naplánované, teď budeme mít premiéru – dokončujeme adaptaci Balzacových Ztracených iluzí v dramatizaci a režii Jana Mikuláška a doufáme, že ji v červnu v předpremiéře uvidí i diváci.
Dělali jsme také různé formy, které lockdown umožnil – audiowalky, podcasty, živé záznamy, odstartovali jsme ale také třeba projekt Brejlando. Chystáme se hrát i v létě nejen v divadle, ale také na venkovních scénách, jsme domluveni ve Valdštejnské zahradě, v šapitó na Výstavišti v Holešovicích. A v červnu plánujeme inscenaci Ahoj vesmíre! v Planetáriu.
Lidovky: To bude autorská věc?
Zabývá se tzv. zlatou deskou, kterou Američané v 70. a 80. letech vysílali se sondami Voyager do vesmíru. To bylo paměťové médium, na kterém byly zaznamenány tehdejší výdobytky lidské civilizace, o kterých by se mohli dozvědět mimozemšťané, kdyby se s ním někde ve vesmíru setkali. Je tam výběr z různých typů lidské činnosti, například hudba – Novosvětská, Devátá, ale také proslov Kurta Waldheima, tehdejšího generálního tajemníka OSN. Je tam i jeden zkomolený český vzkaz od nějakého Čechoameričana. Nás hlavně zaujalo to, jak se mění pohled na vrcholy kultury, prostě co se považovalo za důležité tehdy a co nyní.
Lidovky: Otevření divadel je stále napínavá hra, teď snad by k tomu mohlo snad už dojít. Vyplatí se vám hrát za podmínek, jaké jsou avizované?
Snažíme se provoz udržet, jak jen to jde, hrát pro poloviční počet diváků s antigenními testy se nám nevyplatí, ale je to důležité gesto vůči divákům i dovnitř divadla. Už rok zkoušíme do konzervy a bez divácké odezvy a to je pro herce nepříjemné.
Lidovky: Mně tedy vrtá hlavou, jak ten provoz s testy bude fungovat. Jak to budete kontrolovat?
To je právně složité, nemáme žádný pouvoir lidi kontrolovat, ale měla by k tomu sloužit aplikace, kterou právě vyvíjí ministerstvo zdravotnictví. Jmenuje se TNO, což znamená testování, nakažení, očkování a pomocí ní musí divák doložit 48 hodin starý test, že prodělal covid a není to déle než 90 dní nebo že je očkovaný. Celkově ale pořád panují nejasnosti a už jsme to řešili v září, tehdy se stalo, že divák odmítl mít roušku i předložit test, takže jsme ho do divadla nemohli vpustit a museli mu vrátit vstupné.
Lidovky: Divadla mají naskladněné desítky inscenací, nabídka bude obrovská a ještě se valí další plány a premiéry. Jak vidíte zájem diváků od nové sezony, čekáte návštěvnickou krizi?
To nikdo nedokáže predikovat. Já jen doufám, že bude po divadle žízeň. Jistě, že bude velká nabídka, ale my i za běžné situace děláme tak pět premiér ročně. Máme také svůj okruh diváků, na který cílíme, a doufáme, že nám i nadále zůstanou věrní.
Nepříjemné je, že jsme museli odmítnout několik zahraničních zájezdů, byli jsme pozváni na velké festivaly do Polska, Německa a Maďarska. Taková účast je pro nás prestižní a také představuje nezanedbatelné příjmy. Také mám obavu o náš podzimní projekt. Chystáme inscenaci hry Petera Handkeho Zdeněk Adamec v režii Dušana D. Pařízka, která by měla být s účastí německého herce Samuela Finziho. Dlouho nám trvalo, než jsme to zprodukovali a získali grantové prostředky. Je to slavný herec, který stále točí a hraje v prestižních divadlech a bude dojíždět, takže napjatě čekáme, jak to na podzim půjde.
Lidovky: Bude hrát německy?
Část jeho monologů bude německá, převážná část inscenace ale bude samozřejmě česky – s našimi herci. Finzi je velmi zajímavá figura, pochází z bulharské židovské rodiny a mluví samozřejmě i bulharsky. Jeho otec je slavný bulharský herec Itzhak Fintzi, maminka pianistka Gina Tabakova, pochází ze staroslavné židovské rodiny ze Sofie. On se sice narodil v Bulharsku, ale od konce 80. let už se pohyboval v německojazyčném prostředí. Finzi se proslavil i díky režisérovi bulharského původu Dimiterovi Gotscheffovi, který žil od šedesátých let v NDR a postupně se stal uznávaným režisérem v celém Německu. Finzi hrál v mnoha jeho inscenacích.
Lidovky: Sám jste Handkeho text přeložil a nyní vyšel s dvěma dalšími hrami ve vašem překladu. Překvapilo vás, že Handke zpracoval právě tento příběh mladého kluka, který se upálil ve svobodné době, což vyvolalo u nás i četné kontroverze?
Handke má vztah ke slovanskému světu, je z rakouské slovinské menšiny a osudu Zdeňka Adamce si všímá opakovaně, například ve svém velkém románu Zlodějka ovoce už mu věnuje jednu kapitolu. Ostatně motiv outsiderství prostupuje celou Handkeho tvorbou. Tentokrát si ale zjevně dělal rešerše, i když zhusta a s radostí fabuluje, studoval reálie a zajímaly ho různé aspekty motivu té sebevraždy, který je nejasný.
Handke zkoumá ty příčiny, protože jednoduché srovnání s Palachem a Zajícem nestačí. Ale činí to, aniž by si nárokoval pravdu, je inteligentní a ví, že by to nemohl zodpovědně obhájit. Hodně si všímá českých reálií kolem roku 2000 a to není obvyklé, že by se tak významný světový spisovatel námi zabýval.
Lidovky: Jak nás vidí?
Jako všechny, to znamená kriticky. Handke se často vyjadřuje otevřeně a neohlíží se, však také aktivně zasahoval do války v Jugoslávii a často se mu vytýká pozitivní postoj k srbské účasti v té válce a taky k Miloševićovi.
Lidovky: Handkeho není jednoduché číst, je to autor mnohovrstevnatý, v kterém se někdy čtenář i ztrácí...
Není, ale zároveň je to velmi obohacující, nutí to čtenáře a samozřejmě překladatele přemýšlet.
Lidovky: A jak se Handke překládá?
Velice těžce. Znamená to znát literární svět autora, číst ho dvacet let a poznat, kam některými větami míří. Jako u každého, i u něj se za tu dobu, co píše, určité situace opakují a myšlenkové procesy se prostupují. U Zdeňka Adamce to bylo zvlášť těžké, protože tam jsou vysloveně nedoříkávané myšlenky.
Měl jsem štěstí v tom, že stejně bezradný byl dramaturg Tilman Raabke z Deutsches Theater v Berlíně, kde na podzim hru chystali. Dobře se známe, je to jeden z nejlepších německých dramaturgů a také se Handkem léta zabývá. Vyměňovali jsme si spolu téměř větu po větě. K Adamcovi udělal čtyřicetistránkový komentář, kde se zabývá každým odkazem a zkoumá kam autor míří.
Lidovky: No to je skoro jako u Goetha…
Mimochodem Goethe – Handke si ve svých kryptocitátech bere často Goetha do úst. A nejenom jeho, i Wittgensteina, Benjamina a další. Ovšem Handke má spoustu vrstev, kdo třeba zná Wittgensteina, tak ho v tom čte, a když ne, tak to nevadí. Mě na Adamcovi překvapila míra sociálního myšlení, prostého soucitu s aktéry. Není to jen elitářský a estetizující text. Už to, že se zabývá klukem z Humpolce, který se jednoho dne rozhodne, že si vezme kanystr, odjede na Florenc, přespí tam a druhý den se zapálí. Píše to bez snahy po senzaci, nechce nic vysvětlovat, jen se to snaží nějak předestřít.
Lidovky: A co Handke a humor?
Téměř každou větu ironizuje, to je kouzlo jeho psaní. V tom se také podobá Bernhardovi nebo Jelinekové, stejně jako oni každou z vět zároveň ukazuje, že může být napsaná úplně jinak, a to samozřejmě platí i pro její vyznění.
Lidovky: Kolikrát se už Zdeněk Adamec v německojazyčném prostředí uvedl a jaký byl ohlas?
V Deutsches Theater hru režíroval Jossi Wieler a byla to německá premiéra, ale zasáhl do toho covid, takže to mockrát nehráli. Předtím ji uvedli v rámci Salcburského festivalu, kde ji nastudovala Friederike Hellerová, a před čtrnácti dny hru ve vídeňském Burgtheatru k premiéře dovedl slovutný Frank Castorf.
Tamější dramaturg Sebastian Huber a já jsme vedli podobnou komunikaci jako s Tilmanem Raabkem, chtěl po mně český překlad, který chtěli v inscenaci využít. Dlouho hledali rámec, jak zasadit děj do nějakého prostředí. Stále si kladli otázku, kdo jsou ti lidé, kteří se o tom baví, jestli to jsou třeba herci nebo nějací náhodní diskutéři. Ostatně v Deutsches Theater v Berlíně nakonec zvolili variantu, že jde o orchestrální hráče, a to jim umožnilo vylhat se ze zbytečné konkrétnosti.
Lidovky: V knížce, která právě vyšla, jste vedle Zdeňka Adamce zařadil ještě dvě hry Nebe nad Berlínem a Podzemní blues. Proč právě tento výběr?
Jde o texty ze tří Handkeho různých období, které dobře ukazují jeho vývoj. Byl záměr ukázat, jak se jeho styl posouvá od sdělnosti k rozmlženosti a filozofickým úvahám. Nebe nad Berlínem je až poetický, epický text, zatímco v Podzemním blues už dospěl k typu filozofující a rozčilené úvahy nad současnou společností. No a Zdeněk Adamec v tomto trendu pokračuje.
Často se mluví o Handkeho stylistické genialitě, vášnivých řečových operách – zdaleka to ovšem nejsou jen nobelistovy hry se slovy, jejich přetáčení a obracení, ale především niterné uvědomění, všímavost pro záchranné prahy, jde o rozhlížení po světě kolem nás, vidění a naslouchání.
