Slovanská epopej se v minulém roce stala mediální hvězdou. Dvacítka obřích pláten trávila poslední desetiletí v relativním klidu na zámku v Moravském Krumlově. A najednou se stává centrem zájmu televizních štábů, konají se kvůli ní manifestace a blokády a vyvolávají soudní spory.
Když pominou spory, jaká je historická hodnota Epopeje?
Podobná sláva je však velice pomíjivá. Vlnu zájmu způsobila na první pohled banální skutečnost: Epopej se bude stěhovat z Moravského Krumlova do Prahy. Hlavnímu městu úředně patří a to ji chce v metropoli konečně vystavit. Jenže podobné rozhodnutí jí trvalo osmdesát let. Epopej byla v Krumlově vystavena padesát let a za tu dobu ji místní začali považovat za svou. Spory o vlastnictví Muchova díla přitom pomíjejí, co by na Slovanské epopeji mělo být tím základním a nejzajímavějším: její umělecká a historická hodnota.
O přesun zájmu z majetkoprávní roviny do jazyka umění se nyní pokouší výstava Z archivu Slovanské epopeje v Galerii kritiků v Praze. Jde o výstavu dokumentační, přinášející materiály dokumentující minulost i možnou budoucnost Slovanské epopeje. A ukazuje se, že podobný pohled byl potřeba a kupodivu se o něj celá léta téměř nikdo seriózně nepokoušel. Epopej totiž patří k těm dílům českého výtvarného umění, kterým historici umění doposud věnovali jen minimum pozornosti. Jedinou rozsáhlejší studii jí v roce 1994 věnoval Karel Srp, je však charakteristické, že vyšla pouze v německém jazyce při příležitosti výstavy v Kremži. Novou vlnu zájmu tak paradoxně odstartovali právníci.
Pavilón, který by mohl pro Epopej vzniknout na pražském Pohořelci.
Výstava má tři části: uměnovědnou, restaurátorskou a architektonickou. V první najdeme reprodukce Epopeje tak, jak se objevovaly v časopisech jako Světozor nebo Zlatá Praha. Nechybí originální plakáty k první výstavě kompletního cyklu ve Veletržním paláci v roce 1928 nebo Muchovy fotografie pořízené na studijních cestách. Z nich později při malování obrazů vycházel.
První návrh pavilonu pochází z roku 1918
Restaurátorská část přibližuje balení části obrazů v Moravském Krumlově a jejich opětovné instalování ve Veletržním paláci. Asi nejzajímavější součástí výstavy jsou architektonické návrhy na pavilony, kde by měla být plátna v Praze trvale umístěna. O podobě pavilonu a ideálním rozmístění pláten uvažoval již sám Mucha. V roce 1918 navrhl monumentální výstavní objekt na Petřín architekt Antonín Balšánek, ten ale nikdy nebyl postaven.
V posledních desetiletích pak hned několik týmů zpracovalo návrhy na pavilony umístěné na Výstavišti v Holešovicích, na Vítkově, na Letné nebo na Vyšehradě. Poslední a zřejmě nejšťastnější řešení je umístění Epopeje do jízdárny na pražském Pohořelci. Má k tomu ideální dimenze, ale i zde najdeme řadu problémů. Jízdárna je fakticky odříznuta od okolí hradbami a tramvajovou tratí. Její použití pro výstavní účely by si vyžádalo nákladné podkopání tratě i hradeb a vytvoření přístupových koridorů.
Ale ať už stálý pavilon pro Slovanskou epopej vznikne kdekoliv, je jasné, že vedle zpřístupnění obrazů bude nutné vysvětlit i jejich historii. To, že se Mucha celá léta opájel mystickými představami o panslovanské vzájemnosti, nebylo jeho výmyslem, ale vypovídá to o českém vnímání světa na počátku 20. století. O sto let později ho vidíme jinak a z obrazů se stal zvláštní hlavolam, ať už se jejich obsahu či umělecké formy týká.
Kurátorka výstavy Vlasta Čiháková Noshiro nezastírá, že výstava je v jistém smyslu jen doplňujícím programem pro chystané odborné sympozium, které by mělo přinést základní zmapování Slovanské epopeje, jejího smyslu a významu. Ze sympozia by měl vzejít i sborník textů. Samotná výstava potrvá do 29. května.
