LN Před časem jste opustil vysokou politiku. Bylo to těžké rozhodnutí?
Pochopil jsem, že mám skončit. Udělal jsem dvě velké chyby: vystoupil z ODS a vstoupil do Unie svobody a velmi rychle jsem zjistil, že nejsem na správné adrese. Nenapadlo mě ovšem, že můj návrat přinese určité komplikace, především je přinesla výpověď z filozofické fakulty Masarykovy university, kde jsem přednášel po listopadu 1989. Měl bych býval chuť učit a přednášet, vrátit se k tomu, co jsem přerušil. Nešlo to.
Vrhnul jste se tedy na divadlo?
Takhle jednoduché to nebylo. Starého dramatika divadla neberou, neříkám to, abych si stěžoval, to je normální, vůbec si nepřipadám odstrčený. Horácké divadlo v Jihlavě mně ale nabídlo, abych pro ně upravil Shakespearova Coriolana. To byla velmi příjemná práce, která mě také přirozeně převedla k dalším úkolům.
Jako politik jste byl stále ve středu dění a zájmu všech včetně médií. Nechybělo vám to pak?
Zjistil jsem, že mi to nechybí. Manželka říkala - pustíš si zprávy a budeš láteřit. Ne, můj odchod byl přirozený a já neměl čeho litovat. Žádný vlak mi neujel, dobře jsem věděl, že bych v něm dál nemohl jet. Divadlo a práce v něm mě po osmileté přestávce začala těšit jako nikdy.
Nepřišlo vám, že jste se vrátil do zcela neznámých vod?
To je důležité. Přišel jsem k divadlu zase až v druhé polovině 90. let a nestačil se divit - etablovaly se úplně nové soubory a uskupení, prosazovalo se jiné vidění a styly. Byl jsem jako ten alkoholik, který pije všechny nápoje, a to mi vydrželo dodnes. Chodím i na inscenace, před kterými jsem varován. A přemýšlím o nich, a tudíž píšu divadelní kritiky. Jsem jediný autor, který tak činí, a možná mi to někteří vytýkají. Když někdo píše, neměl by se asi plést do kritiky, ale já mám svůj velký vzor, kterým je Francois Mauriac. On byl prozaik, ale také celý život psal výtečné kritiky do Figaro Litteraire. Mně se nesmírně líbily, protože to byly kritiky spisovatelské.
Napsal jste také hru, o kterou mělo zájem Divadlo na Vinohradech, ale dosud ji neuvedlo. Co se s ní stalo?
Nezamířil jsem s ní zřejmě na dobrou adresu. Zázrak v černém domě je rodinná hra, na které mi záleží. Já jsem si pořád myslel, že jsem napsal tzv. velkou činohru, což je můj celoživotní sen. Věřil jsem, že Vinohradské divadlo je pro ni nejvhodnější. Domluvil jsem se s paní Jiráskovou, pak ji vystřídal Jiří Menzel. Hru mi nevrátili, ale pozoroval jsem, že z ní zřejmě nadšením neplanou. Nakonec jsem pochopil, že chyba je na mně, že je to hra pro komorní divadlo, třeba pro Zábradlí. I tím, že je hořká, což by možná tak úplně pro vinohradské publikum nebylo. Domluvil jsem se s Ivanou Slámovou na Zábradlí, premiéra by měla být příští rok v březnu v režii Juraje Nvoty.
Jedna z vašich prvních úspěšných her Král-Vávra v Satirickém divadle Večerní Brno v polovině 60. let byla vnímaná jako politické podobenství společnosti. Sám jste říkal, že jste byl politikou uhranutý. Proč jste se teď obrátil k intimnímu námětu?
Potřeboval jsem se do praktické politiky dostat, abych se jí zbavil. Nevím, jestli ona měla ze mě prospěch, ale já z ní ano, protože jsem poznal, že to není žádná čarodějova kuchyň, kolem které jsem stále chodil a dramaticky pokukoval. Je to sféra, v níž se handluje. To je přirozené, ale ten handl pro mě není inspirací. Pobyt v politice mě vyléčil z psaní politických her. U mě se dokonce dostavilo i jakési podráždění na tento žánr. Moje nová hra se odehrává v roce 1992 a samozřejmě, že se ani při líčení vztahů a citových peripetií nevyhnula politice, protože u nás není rodina, která by na ni tak či onak nedoplatila.
Jste tedy politikou znechucený?
To neznamená, že na politiku plivu. To trauma, že politikové jsou nemravní, je tu od roku 1920, kdy se k Masarykovi dostavila delegace a stěžovala si, že strany jsou nemravné a že má nastolit osobní diktaturu. A on jim marně vysvětloval, že nepochopili, oč se celý život snažil. Politikové nemají hlavně hlásat ideje, od toho jsou filozofové, spisovatelé a jiní. Zastupují zájmy stran, a tudíž handlují.
Jak to, že tak ostrá satira jako Král-Vávra prošla bez větší pozornosti cenzury?
Krále-Vávru jsem původně začal psát pro brněnské Divadlo X, a tam jsme se pohádali, hlavně s Radimem Vašinkou. Vyprávěl jsem Bořivoji Srbovi, že mám nápad na Krále-Vávru podle Havlíčka, ale že by to byl spíš selský prezident. Srba mi řekl, že to by v Mahence neprošlo, a poslal mě do Večerního Brna za Evženem Sokolovským. Ředitel divadla pak různými manévry a přes ideologického tajemníka dosáhl, že to cenzura povolila. Premiéra byla úžasná, Pak se také říkalo, že Vávra je prezident Novotný, ale toho jsem se chtěl vyvarovat. Když už, tak by novotnovského „krásného“ tajemníka ztělesňoval bývalý holič Kukulín... A tohle všechno mně vyneslo cejch satirika, s kterým celý život bojuju, protože satira mě neuspokojuje, vyzkoušel jsem si ji, a dost.
Za normalizace se vaše hry nesměly uvádět. Všechno, co jste ale napsal a co pod svým jménem uvedl především režisér Zdeněk Pospíšil na Provázku, bylo velmi úspěšné. Nebojoval jste s autorskou ješitností a neuvažoval o tom, že byste se ke hrám přece jenom přihlásil?
Za normálních okolností bych takové pocity prožíval. Nedlouho předtím jsem totiž s Děvkou z města Théby zažil krutý neúspěch v Národním divadle - podle principu „kdo příliš vysoko myslí, holou prdelí na zem padne“. Úspěch na Provázku však přišel v situaci, že jsem byl vůbec rád, že dýchám, že nesedím v kriminále a že se něco pěkného povedlo. Říkal jsem si: Umím to napsat tak, aby to lidé brali, a nepodbízet se. Pospíšil mi řekl, nedávej tam žádné politické narážky, já ti je stejně vyhodím. A to těm textům ohromně prospělo. Pak jsem byl až na nějaké čtrnácté repríze Balady pro banditu a namouduši mně nevadilo, že potlesk neplatí pro mě. A o pauze jsem zažil, že se dva básníci Jan Skácel a Klement Bochořák přeli, jak je to s těmi písničkami, jestli náhodou některá není umělá. Musel jsem se v duchu usmívat a bavilo mě to. Odnaučilo mě to brát premiéru a novou hru osobně.
Litujete něčeho jako autor?
Mrzí mě, že ten úžasný pocit svobody, který dnes mám, jsem nemohl zažít, když jsem byl mladší. Tehdy jsem mohl pracovat čtyři dny bez spaní, to mi už nejde. Dnes je situace ideální v tom, že můžu cokoliv, pokud to umím. Jsem také nadšený tím, jak je české divadlo svobodné. Nikdy takové nebylo, vždyť i když začínalo, mělo na noze olověnou kouli obrozenectví. A je kvalitní. Milan Kundera, když tu byl, netajil se s nadšením a říkal, že skoro každý večer tu trávil v divadle. Nedivil bych se, kdyby se českému divadlu zase začaly doširoka otevírat dveře do Evropy.
