LN: Jak daleko je projekt kunsthalle před spuštěním?
Momentálně máme za sebou čtyři roky příprav, které zahrnují nejen získávání nejrůznějších povolení a vyjednávání s úřady, ale také založení týmu i infrastruktury Kunsthalle Praha. V tuto chvíli v budově probíhají stavební práce, odstranily se některé nestabilní a kontaminované části, což by mělo být hotové do léta, včetně zpevnění základů. Na podzim začne další část rekonstrukce a do zimy bychom měli mít novou střechu.
  |
LN: Objevily se během rekonstrukce nějaké problémy?
Zatím vše probíhá tak, jak má, i když to v dnešní přehřáté ekonomice není jednoduché. Vše se prodražuje a někdy není jednoduché najít všechny odborníky včas.
LN: Co všechno bude v kunsthalle k vidění?
Na rozdíl od muzeí, která tradičně vystavují stálé sbírky a občas ozvláštní svůj program dočasnou výstavou, budeme mít program založen na krátkodobých výstavách. Ať už půjde o výstavy na konkrétní téma, nebo výstavy individuálních umělců a retrospektivy, budeme se vždy snažit najít nový úhel pohledu a mezinárodní souvislosti.
LN: Už máte sestaven výstavní plán na první rok?
Ano, dokonce na tři roky dopředu. Výstavy jsou většinou zároveň výzkumnými projekty, které mohou, ale nemusí přinést výsledek. Podobně jako každá jiná výzkumná instituce máme rozpracovanou řadu témat, která se nám zdají silná a nosná. Až podle výstupů se rozhodneme, zda je prezentovat veřejnosti. Ale na první rok už máme velice jasno.
LN: O co konkrétně půjde?
To by bylo, jako kdybych vám před Vánoci prozradila, co dostanete pod stromeček. Jediné, co můžu zatím říct, je, že otevřeme dvěma výstavami. Ta první, větší bude tematická.
Se mnou jsou vždy problémy, myslí si ilustrátor Chrudoš Valoušek |
LN: Na průčelí budovy už ale vystavujete, nyní je tam v rámci projektu Facade Project nainstalované plátno Adély Součkové, která byla nedávno nominována na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Proč právě ona?
Facade Project vznikal postupně. Původně jsme chtěli na fasádu aspoň symbolicky vrátit sochy Zdeňka Pešánka, které byly přímo pro ni vytvořeny, ale nebyly nikdy osazeny. Z původního plánu sešlo a na fasádě zbyly pouze čtyři podstavce. Naše hlavní kurátorka Christelle Havranek oslovila Federika Díaze, čímž vznikla projekce TransFormace – Pešánek/Díaz. Tehdy jsme si uvědomili, že ačkoli budova teprve prochází rekonstrukcí, Kunsthalle Praha díky kurátorskému týmu už žije a že můžeme využívat exteriér budovy. Dalším projektem byl reflexní nápis Antonise Pittase v rámci Festivalu m3 / Umění v prostoru. Poté jsme se rozhodli vyzvat několik dalších českých i zahraničních umělců, aby připravili vlastní návrhy, ve kterých sami, podobně jako Pešánek, experimentují s novými technologiemi. Třetí v řadě se tak stala Adéla Součková a její Exit the Loop.
LN: Budete fasádu využívat i po otevření kunsthalle?
Zatím Facade Project vnímáme jako dočasnou intervenci, ale nevylučuji možnost, že bychom v ní v budoucnosti pokračovali. Je to pro nás cenná zkušenost si ještě před otevřením vyzkoušet, co funguje a co ne.
LN: Zmiňovala jste Pešánka. Kde jeho sochy skončily?
Když se trafostanice na začátku třicátých let stavěla, v zadání stálo, že má mít novoklasicistní fasádu, aby se za ní skryl industriální interiér. Zároveň měly být na fasádě sochy. Proto si je Elektrické podniky hlavního města Prahy objednaly u modernisty a vizionáře Zdeňka Pešánka. Ten vytvořil pod názvem Sto let elektřiny čtyři téměř čtyřmetrové světelné objekty, z nichž každý měl ilustrovat některý z principů elektřiny: Ampérův zákon, Princip elektromotoru, Princip transformátoru a Růst výroby elektrické energie. Použil k tomu žárovky, neonové trubice a celuloid, což je jeden z důvodů, proč se nedochovaly. Existují k nim jen modely, uložené v Národní galerii.
LN: Co se se sochami dělo dále?
Nejprve byly vystaveny v Uměleckoprůmyslovém museu, pak v roce 1937 odcestovaly na výstavu umění a techniky do Paříže, kde získaly řadu ocenění. Nicméně je Elektrické podniky chtěly vrátit zpět do Československa, což se sice stalo, ale vzápětí začala druhá světová válka a objekty putovaly snad do depozitářů Uměleckoprůmyslového musea, kde končí jejich stopa. Dnes se už o nich nic neví. Pešánek vytvořil podobných kinetických soch do veřejného prostoru více, ale žádná se nedochovala. Proto jsme se rozhodli oslovit Díaze a vyzvat ho k tomu, co by Pešánek udělal dnes – použít pro umělecké dílo nejnovější technologie, spojit ho se světlem, hudbou a zvukem a tuto projekci – reinterpretaci – pak vrátit zpět na fasádu Zengerovy trafostanice.
LN: Během rekonstrukce budovy se ale ozvali odborníci z Výzkumného centra průmyslového dědictví při ČVUT, že práce probíhají necitlivě a z trafostanice zmizely ozdobné prvky. O co šlo?Na začátku je třeba říct, že se jedná o konverzi budovy, která byla postavena pro industriální účely. Už během výstavby v letech 1930 až 1931 musela být na přání tehdejších úřadů zakomponovaná do prostředí Malé Strany. Paradoxně tak díky své novoklasicistní fasádě vypadala už tehdy víc jako muzeum než jako trafostanice. Stavitelé se také rozhodli použít na tu dobu velice inovativní hlinitanový cement. Šlo o materiál vyvinutý ve Francii, který měl tu výhodu, že rychle tuhnul. Až později se ukázalo, že postupem času degraduje a může se dokonce bez varování zhroutit. V trafostanici z něj byla postavena část nosných prvků, interiér byl navíc kontaminován rtutí a oleji. Proto nám bylo doporučeno je odstranit. Všechno jsme ale velice pečlivě projednali s památkáři a hledali cestu, jak toho co nejvíce zachránit. Zachovali jsme například kompletně boční původně obytné části budovy, mnoho dalších elementů exteriéru, interiérů i střechy je momentálně uskladněno mimo stavbu, aby se na trafostanici mohly po rekonstrukci vrátit.
LN: Budete chtít trafostanici oživit i jinými programy, než jsou výstavy?
Ano, rádi bychom z kunsthalle vybudovali místo, kam budou lidé chodit nejen za výstavami, ale třeba i jen tak na kávu nebo na jídlo. K dispozici tu bude jak bistro, tak kavárna s výhledem na Pražský hrad. V plánu máme také vzdělávací programy a workshopy. Chtěli bychom kunsthalle otevřít nejrůznějším akcím a opravdu využít celý potenciál budovy. Aby to bylo místo, kde návštěvníci pokaždé najdou něco inspirativního.
LN: Galerii financuje developer Petr Pudil. Myšlenka na její vybudování vzešla od něj, nebo to byl někdo jiný?
Uhlobaron v pozadí projektu * Miliardář Petr Pudil buduje ve středu Prahy rozsáhlé umělecké centrum. * V roce 2004 se stal menšinovým akcionářem Mostecké uhelné společnosti (MUS). V roce 2008 podnik ovládl spolu s Vasilem Bobelou a v roce 2010 jej prodali Pavlu Tykačovi. * Další bývalý akcionář Mostecké uhelné Antonio Koláček, stíhaný v několik kauzách, tvrdí, že mu Pudil s Bobelou dluží čtyři miliardy korun. |
Idea vybudování Kunsthalle Praha vznikla díky manželům Pudilovým, oba jsou sběratelé a milovníci umění, této oblasti se věnují delší dobu a už dlouho přemýšleli, co pro výtvarnou scénu udělat. Příležitost nastala ve chvíli, kdy v rámci jiných aktivit objevili budovu Zengerovy trafostanice. Následně vznikla nadace The Pudil Family Foundation, jejímž prostřednictvím financují celý projekt. Jejich vizí je skutečně otevřený prostor, ve kterém by vznikl odborně vedený a mezinárodně orientovaný výstavní program. Chtějí vytvořit místo, kde by mohli propojovat českou scénu s tou mezinárodní a zároveň v něm připravit zážitky pro návštěvníky jak z Prahy, tak z celé republiky.
LN: Hned přes řeku je druhá velká kunsthalle, Galerie Rudolfinum. Čím se od ní chcete odlišit?Rudolfinum je instituce, která si vybudovala velký respekt a přináší zajímavý program. Určitě se ale najdou aspekty, čím se můžeme lišit. Od samotné lokace u Pražského hradu, přes fakt, že se Rudolfinum mezi výstavami zavírá, zatímco náš program poběží vždy nonstop díky dvěma souběžným výstavám. To je jedna věc. Tou druhou je, že se v rámci našeho programu budeme snažit investovat do výzkumu a hledat nová témata, která ještě nebyla kurátorsky zpracovaná.
Z Pittsburghu na Malou Stranu Ivana Goossen se narodila v Bulharsku, kde vystudovala Univerzitu národní a světové ekonomie v Sofii. Následně studovala The Katz Graduate School of Business na Pittsburské univerzitě v USA. Od roku 2010 zastávala pozici director, executive MBA Worldwide Program and Center for Executive Education pro Evropu v rámci Pittsburské univerzity. Od roku 2015 zodpovídá za celkový management aktivit Kunsthalle Praha. Příjmení Goossen vyvdala po svém nizozemském manželovi, správně se vyslovuje „Chousen”.  Ivana Goosen, ředitelka Kunsthalle Praha. |
