V závěrečných titulcích této temně přízračné road movie se děkuje „té polovině FAMU, která si přála, aby film vznikl“. I vzhledem k ne zas tak dávným a ne moc šťastně medializovaným půtkám na filmové fakultě si lze představit, o které frakci je řeč: téměř jistě to nebude ta, jejímž ideálem jsou díla jako vysoustruhovaná, uživatelsky přátelská a řemeslně dokonalá.
Naopak si lze představit, že projektu Tomáše Kleina fandili ti, kdo preferují filmy nesnadné, třeba i kostrbaté, ale originální svým sdělením i provedením, v krajním případě možná až „antidivácké“.
V tomto smyslu je Citlivý člověk součástí „zápasu“ o podobu českého filmu, či spíše o formování mantinelů, v nichž se projekty českých filmařů budou nadále těšit podpoře.
Tomáš Klein (sice celovečerně debutující, ale ne zase tak mladý, je ročník 1987) sbíral zkušenosti na filmu Jana Němce Vlk z Královských Vinohrad, který na přání režiséra po jeho smrti dokončil; jako kameraman se podílel na oceňovaných snímcích FREM a Bílá na bílé Viery Čákanyové.
Citlivý člověk je jeho zatím nejnáročnější prací, a kdyby nic jiného, zasloužil by si kterýkoli filmař, jenž se rozhodne toto dílo adaptovat, body za odvahu: není tu snadno uchopitelná dějová linka, významové roviny se prolínají v divokých konstelacích a literární obrazy jsou utkané z přediva, kterému hrozí rozpad při každém pokusu je názorně zviditelnit. Dokonce se dá říct, že jde o loď předurčenou ke ztroskotání – přesto lze najít smysl v tom, že se odhodlala vyplout.
Zemanovské Česko nahradila dystopie
Děj Topolova románu je poměrně pevně zasazen do pár let vzdálené minulosti a do prostoru celé Evropy, od jejího západu až po bolavý východní okraj, kde se už před oněmi lety bojovalo s nenechavými ruskými chapadly. Jádro příběhu se pak odehrává v Čechách (konkrétně v Posázaví) za prezidentství Miloše Zemana, jehož konfliktní a populistický styl politiky citelně prostupuje celou společností.
Baťa už zase brání pokroku. Filmaři ve své snaze přispět k genderové osvětě příliš tlačí na pilu |
Všech těchto nikoli nepodstatných konkrétností se adaptace (z víceméně pochopitelných důvodů) vzdala: děj omezený na svou „českou“ část se odehrává v dystopicky posunuté skutečnosti mimo zřetelný čas a reálie. Příběh a dialogy sice zůstávají v Posázaví, natáčelo se však z velké části také na Krnovsku a navíc v zimním období (což však aktérům nebrání ve vztyčování májky nebo kradení zeleniny ze zahrádek).
Nehostinnou a nelogickou krajinou, kde vládnou gangy šovinistických motorkářů, se prodírají hrdinové snímku, Táta Mour nejprve se svou ženou a pak už jen se syny, jedenáctiletým Eliášem a teprve ročním Bratříčkem.
Citlivý člověkČR, SR 2023
Premiéra 12. října 2023 |
Svobodomyslný a hluboce nedokonalý potulný kumštýř Mour v podání Davida Prachaře čelí úderům osudu i následkům vlastních vylomenin, zanechává za sebou ponejvíce spoušť, nikdy nevyhrává a svým přístupem k životu deptá sebe i své blízké.
Ale zároveň se alespoň občas přiblíží tomu, proč má život ještě smysl. A jeho syn Eliáš, po velkou část filmu navlečený stejně jako Táta Mour v ženských šatech, se musí vyrovnávat s těžce torpédovaným obrazem otce a s tíhou vlastní zodpovědnosti za bezmocného Bratříčka.
Bez znalosti Topolova textu bude film pro diváky patrně dost tvrdý oříšek, čtenáři Citlivého člověka zase mohou marně hledat leccos, co v románu považují za důležité. Poučeným divákům ale snímek Tomáše Kleina nepochybně poskytuje prostor pro debatu (nebo třeba hádku) s režisérem nad tím, co je v Citlivém člověku to podstatné a jak k tomu přistoupit. Je to málo?
