Ten byl vloni v dubnu jednou z prvních obětí covidu-19 mezi známými osobnostmi umělecké scény. Proslul jako producent řady alb jednotlivých interpretů (včetně Ginsbergových hudebně-recitačních nahrávek), ale jeho doménou byly právě koncepční projekty takzvaných tributů. Tedy poct různým autorům v podání širokého spektra interpretů.
Mezi jeho nejpamětihodnější počiny patří alba věnovaná památce jazzmana Charlese Minguse, filmového skladatele Nina Roty, nebo písničkáře Leonarda Cohena. K práci na těchto nahrávkách se mu dařilo sezvat řadu amerických i britských hudebníků napříč žánry, od exponentů hudební avantgardy (s nimiž asi pracoval nejraději) po velké mainstreamové hvězdy (pro které zase byla čest se ve Willnerových projektech objevit).
Oceněná sbírka
Allen Ginsberg sbírku The Fall of America psal v letech 1965–1971, vyšla ale až roku 1973, samozřejmě v nakladatelství City Lights Lawrence Ferlinghettiho. Sbírka je mixem básní, deníkových zápisků, dojmů z cestování, duchovních textů, politických názorů i vzpomínek na kamarády, například další beatnické ikony Neala Cassadyho či Jacka Kerouaka. Sbírka získala Národní cenu za poezii a literární historici v ní přisuzují Ginsbergovi silné inspirace u Williama Blakea, Walta Whitmana a Williama Carlose Williamse (což ostatně není nic zvláštního, k tomuto triumvirátu se hlásil nejen Ginsberg, ale také další beatničtí básníci).
Album k poctě The Fall of America potažmo Allena Ginsberga je postaveno skutečně v duchu projektů Hala Willnera. Žádné jasné popové hvězdy na něm sice nenajdeme, staví se však na řadě velmi výrazných tvůrčích osobností, včetně zasloužilých veteránů různých žánrů, spojených často (podobně jako sám Ginsberg) s kontrakulturním zázemím. Takovým je třeba Ed Sanders, básník a hudebník z undergroundové skupiny The Fugs, nebo někdejší bubeník Grateful Dead Mickey Hart. Ale patří mezi ně už vlastně třeba i o generaci mladší protagonisté již neexistujících Sonic Youth, kytaristé Thurston Moore a Lee Ranaldo, kteří se za účelem nahrání skladby Hum Bom! po letech sešli ve studiu.
Tři metody
Na albu se pracuje třemi základními metodami. Tou první je zhudebnění a pěvecká interpretace zpěváky a zpěvačkami, jako je třeba přední představitelka world music, beninská zpěvačka Angélique Kidjo, nebo americký indie muzikant Andrew Bird.
Je do jisté míry s podivem, že tuto metodu nevyužil například přední současný písničkář Devendra Banhart, který jen zasadil recitaci do hudebně-zvukového prostředí. To je druhá, co do počtu nejvyužívanější metoda použitá na albu. Ginsberg, jak známo svoje básně často recitoval a svoji recitaci také nahrával. Perličkou s hudebním kontextem mimochodem je, že některé básně právě ze sbírky The Fall of America úplně prvně autor nahrával na magnetofon, který mu koupil Bob Dylan, se kterým se přátelil.
A právě záznamy Ginsbergova hlasu, recitujícího s nezaměnitelným „feelingem“ vlastní básně (a místy prokládané i litanickým zpěvem) využila řada hudebníků k tomu, aby je podkreslila svými zvukovými plochami. To je případ nejen zmíněných členů Sonic Youth, ale třeba také jazzové kytarové hvězdy Billa Frisella, kapely The Handsome Family, proslulé titulní písní k první řadě seriálu Temný případ, nebo alternativní rockové skupiny Yo La Tengo.
Speciálním způsobem, kterým jsou na albu Ginsbergovy básně prezentovány, je pak jejich recitace přizvanými interprety. Kromě Eda Sanderse, který báseň Memory Garden reflektující smrt Jacka Kerouaka čte osmdesátnickým hlasem muže, který byl beatnické kultuře blízko jako málokdo, patřil k okruhu Ginsbergových přátel a napsal o něm dokonce rozsáhlou báseň, vlastně jakýsi životopis ve verších. V této kategorii, tedy reinterpretace recitací, ovšem jednoznačně vítězí jurodivý projev newyorského básníka Aliaha Rosenthala, který se k beatnické generaci hlásí jako ke svým vzorům a zjevně si velmi dobře osvojil její metody.
