RECENZE: Komedianti se chrání před zabitím. Dvorní šašci varují před důsledky zjednodušujících receptů

Jevištní dění začíná poněkud koloritní situací v podniku u kavárníka Menachena (Dušan Urban), tam se za doprovodu hudby s židovskou melodikou k sobě vinou při tanci zamilované dvojice, mladíky odtržené od partnerek budeme později sledovat v situacích drasticky odlišných. Další výstupy se totiž odehrávají ve vyšetřovně gestapa, přeplněném vlaku směřujícím do koncentračního tábora, a pak především v táboře samotném.

Poznáváme blíž čtveřicí hlavních hrdinů, jde o vizionářského Hrbáče (Michal Sedláček), profesí soudce, hvězdáře Maxe (Ondřej Brett), žongléra Wahna (Jakub Burýšek) a liliputa Lea, kterého ztvárňuje slovenský herec trpasličího vzrůstu Michal Noga. Poslední dva jmenovaní byli na svobodě zvyklí bavit lidi a zapojí do táborové „show“ i dva kamarády. Jejich varietní čísla si vlastně pro – nejen svoje – obveselení objednává velitel tábora hejtman Kohl (Norbert Lichý). Tato aktivita chrání do jisté míry kvarteto před eventuální likvidací.

Ďábelská sázka

V první části inscenace se střídají filozofující rozpravy vězňů, začasté vyslovujících pochybnosti o existenci Boha, s brutálními koncentráčnickými situacemi. Tou osudově nejvypjatější je sázka Kohla s poručíkem Walzem (Lukáš Melník), přítomným na jedné z estrád, zda eskamotéru Wahnovi míčky upadnou, či ne, ať se bude dít cokoli. Walz vystupňuje situaci tak ďábelsky, že před žonglérem zastřelí jeho manželku, Wahnovi míčky ani tehdy nespadnou, jeho psychika je ovšem navždy drasticky poznamenána.

Po válce se osudy kamarádů rozbíhají do různých lokalit (liliput Leo při osvobozování koncentráku zahynul), zavedou nás do Itálie, Rakouska, Jeruzaléma i Buenos Aires. Kopule jeruzalémského chrámu tvoří ostatně podstatnou položku scénografického konceptu Toma Cillera, zároveň připomíná část atlasu jako zobrazení zemského povrchu, po němž vykonáváme svoje cesty. Pro ty, kdo přežili holocaust, je vstup do poválečných poměrů hodně bolestný, většinou ztratili své blízké i střechu nad hlavou, žonglér Wahn se vydává hledat vraha své ženy a hodlá ho zabít. Hvězdář Max se v Jeruzalémě setkává s Kohlem jako cynickým turistou, který opakuje notoricky známé vysvětlování nacistických zločinců, že byli jenom úředníky, kteří plnili své povinnosti.

Proměna postoje při cestě za pomstou

Barvitá, i když dramaturgicky zvláště ve druhé části ne zcela přehledná inscenace nabízí řadu silných míst i přesvědčivých hereckých výkonů. Norbert Lichý jako velitel koncentračního tábora před koncem války a příchodem Rudé armády (varovaný Hrbáčem, předjímajícím budoucnost) prezentuje v sugestivním výstupu jakousi zvrhlou sebereflexi toho, kdo svoje počínání charakterizuje z pozice oběti historie. Jakub Burýšek s věrohodnou expresí přibližuje nevyslovitelnou bolest z ponížení při ztrátě manželky stejně jako pozvolnou proměnu postoje při cestě za pomstou.

Někteří herci ztvárnili více menších rolí, daří se zejména Markétě Harokové, přesně vykreslující na malé ploše rozdílné figury od nudící se esesácké paničky přes hašteřivou tetku ve vlaku až po ženu, která po válce čeká na návrat svého partnera. Rezervy vykazuje výkon Michala Sedláčka v roli nejvíce filozofující, posmutnělému pohledu jeho Hrbáče by slušelo meditativnější prohloubení jím pronášených vět.

Poměrně dlouhou stopáž inscenace (s přestávkou téměř tři hodiny) oživuje řada v plánu inscenace dobře umístěných mizanscén, také ta, kdy Pavla Gajdošíková udivuje téměř akrobatickým číslem na visuté hrazdě. Atmosféru dynamizuje i hudební složka, komponista Mario Buzzi využívá motivy některých známých židovských písní (kupříkladu Hava nagila). A zdejší herci jsou zdatnými zpěváky, někteří i instrumentalisty.

O aktuálnosti projektu nikdo asi pochybovat nebude, v sílících vlnách intolerance nejrůznějšího typu inscenace důrazně varuje před důsledky zjednodušujících „sociálních“ či etnických receptů.