LN: Trigonometrie ukazuje řadu každodenních problémů dnešních třicátníků a působí u toho autenticky a svěže. Bylo to poznat už ze scénáře?
Ariane Labedová: Bylo a přesně tohle se mi na něm líbilo. Celá série si drží tento tón. Trigonometrie mluví o lásce a sexu na stejné úrovni jako o práci, oblečení, rodině, jídle, o tom, jak žít, kde žít... Nejsou tam žádná tabu ani žádná hierarchie. Všechno je součástí jednoho celku. Hlavní hrdinové se ze všech těch částí snaží vytvořit nějakou jednotu, které říkáme život. A snaží se o to spolu. Přitom nejde o žádné mimořádně sexy, odvážné nebo divné lidi. Celé vyprávění se drží při zemi a je hodně konkrétní. Zároveň nejde o dokument, ale o filmařské dílo, s precizní mizanscénou a choreografií.
Gary Carr: Dodal bych jen, že se mi moc líbila lidskost toho scénáře. Byl jsem rád, že můžu hrát někoho opravdového. V tom se v seriálu odráží inteligence jeho scenáristů.
LN: Pět z osmi dílů točila řecká filmařka Athina Rachel Tsangariová. Jak na vás působila?
GC: Poznal jsem ji přes Skype a dost jsme si sedli. Před natáčením jsem žádný její film neviděl, ale její osobnost a duch se mi líbily. Je hodně inteligentní, zároveň vřelá, vlastně docela vzácný typ režiséra. O to víc jsem pak chtěl být součástí tohoto projektu.
LN: Ariane, vás Athina režírovala už ve filmu Attenberg, za nějž jste získala v Benátkách cenu pro nejlepší herečku. Byla tato spolupráce jiná, když šlo o televizní seriál?
AL: Byla. Už jen tím tónem. Já většinou takhle realisticky nehraju, tenhle styl vyžadoval jiný rytmus a rychlost. I pro Athinu. Sledovala jsem, jak se učí být rychlá. Normálně se hodně pečlivě věnuje detailům, je delikátní, jenže tady to muselo odsýpat, navíc točila v cizím jazyce. Ale zvládla to úžasně.
GC: Natáčení prospělo, že jsme si všichni vzájemně věřili. Věřil jsem Athině, že nás povede, ona věřila nám, že si pomůžeme. To v televizi zas tak často nezažijete.
LN: Projevila se nějak změna režiséra po pěti epizodách?
GC: To bylo zajímavé. Najednou byl na natáčení jiný typ energie, jiný přístup, zároveň stále všichni respektovali tón seriálu a všechno, co jsme dosud postavili. Měl jsem pocit, že režisérka Stella Corradiová a její kameramanka Ashley Connorová k nám i k práci Athiny přistupovaly s úctou. Noví lidé pro nás znamenali trochu výzvu, ale nová perspektiva seriálu myslím pomohla. Někdy přijde do seriálu nový režisér a vy víte, že si udělal rešerše, ví, co vzniklo před ním, a chce tomu pomoct. Ovšem často narazíte i na takové, kteří to berou jenom jako další práci. Chovají se arogantně a žádné předchozí díly neviděli, což je na jejich práci poznat. Naštěstí u Trigonometrie to byl ten první případ.
LN: Inspirovali jste se při tvorbě postav někým z reálného života?AL: Já dost často využívám jako nástroj sama sebe. Myslím, že vždy stačí, pokud se snažíte svou postavu vyobrazit, jak nejupřímněji to jde. Trigonometrie vypráví o základních věcech. Moje hrdinka Ray se zamiluje, mění svůj život, riskuje – tyhle věci jsme zažili všichni. Sám o sobě to byl skvělý materiál, takže jsem se nemusela ani moc připravovat, kromě trénování synchronizovaného plavání. Zbytek byl o vzájemné chemii, dodržování rytmu scénáře a naslouchání mým kolegům.
GC: Já to měl podobně. Má postava se živí jako zdravotnický záchranář, s tím jsem neměl žádnou zkušenost, takže jsem do téhle práce musel proniknout. Na place jsme měli skvělého medika, kterého jsem se mohl zeptat na cokoliv. Dal mi spoustu informací, i při tom málu času, který jsme měli. Díky němu mi došlo, že nejde jen o profesi, ale o styl života.
LN: Vše začíná, když se bývalá olympionička a akvabela, třicátnice Ray, nastěhuje do londýnského bytu jednoho páru, záchranáře a majitelky restaurace. A brzy se pro ně stane mnohem víc než jen nájemnicí a zdrojem extra příjmu. Sama se ale musí vyrovnat s pocitem, že kvůli sportovní kariéře obětovala opravdový život.
AL: Ray je trochu mimozemšťan, který se vynořil z vody. Nebyla trénovaná na normální život. Proto teď chce zapadnout, zároveň touží konečně žít podle sebe. Což pro ni znamená přestěhovat se do Londýna, najít si podnájem, práci. Její snaha něco změnit mi připadá hrdinská. Trigonometrie není seriál, kde by diváka čekaly velké zvraty. Má ale dobře napsané tři hlavní postavy, které postupně poznáváme. Každá z nich má v sobě hodně lásky, radosti a něžnosti, ale i zranění, problémy a traumatickou minulost.
LN: Trigonometrie vyniká nejen otevřeností svého vyprávění, ale i v tom, že současný Londýn ukazuje jako metropoli obývanou lidmi různých ras, vyznání apod. Vidíte to jako současný trend britských televizních děl?
GC: Z mé zkušenosti bych řekl, že jde skutečně o trend, v posledních letech diváci chtějí v televizi vidět víc ze svého světa. Náš seriál je v tom hodně autentický a reprezentuje Londýn, jak ho znám já. Ale je pravda, že ne často mají lidi z jiných koutů světa příležitost vidět Londýn plný lidí z různých prostředí a s různými akcenty.
AL: Já si myslím, že v tomhle trendu uspějeme až tehdy, kdy už to nebude téma. Kdy si toho v seriálu už ani nevšimnete.
LN: Připadá vám televize dnes odvážnější než film?
GC: Řekl bych, že ano, ale já se dívám hlavně na artové filmy a ty jsou ještě odvážné dost. Televize je dnes ale určitě dobrá platforma pro nové příběhy, které se víc podobají skutečnému životu.
AL: Pamatuju si éru, kdy televize byla pro herce něco podřadného. Dneska je určitě odvážnější a doufám, že film na to bude reagovat. Divám se na hodně seriálů a ráda, ale film, který vidíte ve tmě kina s ostatními lidmi, pro mě nemůže nic nahradit. Proto chci, aby se filmový byznys probudil a uvědomil si, že existuje publikum i pro jiné příběhy. Aby studia přestala tvrdit, že to a to by nefungovalo, protože lidi to nechtějí. Doufám, že televize jim dokazuje, že se mýlí.¨
