Wisława Szymborská, Czesław Miłosz, Olga Tokarczuková, Andrzej Stasiuk, Dorota Masłowská, Mariusz Szczygieł – kdo dál? Koho dalšího si vybavíme z polské literatury posledních dekád? Kdo je k mání v českém překladu? Jestliže Poláci ročně převedou do dvacet, možná pětadvacet titulů české literatury, hlavně té současné, a jestliže se řada z těch překladů stane záhy či po čase bestsellery, pak opačným směrem je bilance daleko skromnější.
Alkoholik v Tygodniku
V češtině se Pilch, ročník 1952, představil zatím dvakrát. Poprvé zřejmě svým nejslavnějším kusem, novelou U strážnýho anděla (2007), spontánně vršenou kupou historek, tragigroteskních obrazů posbíraných napříč životem jednoho alkoholika; soudě podle zdařilé stylizace nemusel autor chodit pro inspiraci příliš daleko. Druhým titulem je Moje první sebevražda (2008), povídkové desatero, namíchané opět z autobiografie a rozvržené jako bilance, krutá demytizace mladických představ, očekávání, někdejších cílů. A Nenávratně ztracené leváctví?
Jde o sbírku třiceti fejetonů, které Pilch v roce 1998 uspořádal a složil do knížky. Ale není fejeton jako fejeton. Vyšší patra polské žurnalistiky, jak dokazuje třeba zmíněný reportér Mariusz Szczygieł v Čechách proslavený zejména svým Gottlandem, přirozeně srůstají se světem krásné literatury, a to jak slovníkem, stylem a obsahy, tak rozsahem jednotlivých příspěvků. Pilchovy fejetony, tištěné původně na stránkách Tygodniku Powszechného, mají v knize kolem pěti, šesti, sedmi stránek, tedy rozsah spíše povídkový.
Jerzy Pilch - Nenávratně ztracené leváctví.
Deník, memoár, autobiografie
Když vyprávěl o Mengelem, třásl se a hlas se mu chvěl, říká o tatéru z Osvětimi spisovatelka |
Podobně jako předcházející knížky čerpá i ta nynější vydatně především z autorova vlastního života, z jeho všednodenní spíš než fantazijní, snové nebo symbolické dimenze. Ostatně v jednom z fejetonů autor sám nabízí klíč, když uvádí záměr „pojmout Nenávratně ztracené leváctví jako druh deníku, memoárů, silně autobiografické prózy“, ovšem s „výrazným rysem fejetonové dočasnosti“. Na jedné straně tak před čtenářem defilují konkrétní obrazy rodinného i veřejného typu (Pilchův dědeček, vykreslený jako „člověk jdoucí temnotou“, versus jistý „komouš“, který se v novém režimu obratně převlékl za „Evropana“); na druhé straně pak autor sleduje obecnější vývojové pohyby, především „obrovský odliv reality“, potažmo vlastní zapomínání toho, co kdy přečetl nebo viděl v kině.
Zatímco v novele i povídkové knize vyvažoval Pilch tragédii komedií, míchal funkčně spiritus a špiritus, pracoval s humorem, byť častokrát cynických, absurdních odstínů – v novince toho moc k smíchu nenabízí. Pilchovy fejetony jsou spíš temné, teskné, melancholické; drží se sice nadále věcnosti a všednosti, ale souběžně jako by jejich autor vyklízel pozice, stahoval se ze světa k sobě. A jeho ústup zneklidňuje tím víc, že původně žurnalistický, časově i prostorově limitovaný útvar najednou spontánně mluví přes jakékoli hranice: z Polska do Čech, po dlouhých dvaceti letech.
Ideální zlomek
Pilch je spisovatel střední Evropy, typově má blízko k Bohumilu Hrabalovi, a to jak k jeho pábitelské metodě vyprávění, tak ke „krasosmutnému“ vyznění jeho textů, zejména ze sedmdesátých a osmdesátých let. Pilchovo psaní netáhne výrazný děj, silná linka příběhu, ale samotná atmosféra, která povstává z kompozice p říběhových a obrazných střepů a zlomků. Ostatně zlomek, deníkový zápis, jak víme z dřívějška od Fernanda Pessoy nebo ze současnosti od Petra Krále, pasuje na dnešní roztříštěný, nelineární svět nejlépe – jako ideální způsob, jak o něm sdělit to podstatné. Jerzymu Pilchovi se to daří. Bez ohledu na to, jestli nenávratně ztratil své leváctví čili nic.
Jerzy Pilch: Nenávratně ztracené leváctví Překlad:Jitka Lukášová, |
