RECENZE: Nohavicovi svědčí intimita. O upřímnosti výpovědi jeho nového alba není pochyb

Zdá se na první poslech jasné, proč Jaromír Nohavica natočil desku sám s kytarou, maximálně ještě s foukací harmonikou. Ne, že by na aranžování dalších nástrojů na předchozích studiových albech bylo něco špatně. Ale střízlivá, strohá podoba písní lépe svědčí niterným vyznáním, se kterými se autor rozhodl jít na trh.

Generalizace bývá spíše na škodu. Ovšem pro jednoduchost lze rozdělit písně na titulu Máma mi na krk dala klíč do dvou rovin, ač často prolnutých či nešetřících výjimkami. Jedné hluboce osobní, často nostalgické, vzpomínkové. A druhé obecnější, „protestní“, i když vlastně také osobní ve smyslu vztahování se člověka ke společnosti.

Úvodní a titulní balada se bezesporu zařadí k tomu nejlepšímu, co Nohavica napsal. Autor je si toho zřejmě vědom, proto ji vetkl do názvu alba a předznamenal tak atmosféru celé nahrávky. Dojímá až k slzám, jak civilně a procítěně vyjádřil citací něžných maminkovských rad definitivní loučení s milovanou bytostí: „Máma mi na krk dala klíč a přešla přes trať / budu teď, chlapče, pár let pryč, tak se tu neztrať.“

Stejně dojemně, přitom zároveň realisticky a neidealizovaně působí vzpomínka na první lásku Moniko. Nebo další intimní text Zestárli jsme, lásko. Podstatou velmi optimistický. Psaný s vědomím, že víc si člověk ani nemůže přát než hrdě sledovat dospívání dětí a zestárnout s blízkou osobou. Jistě, to vše působí pateticky, jenže tady je patos namístě.

Zvláštní místo na desce zaujímá balada Emil P., vzpomínka na předčasně zesnulého muzikanta a Nohavicova přítele Emila Pospíšila (1958–1994). Písničkář je tu až krutě sebekritický: „Já hlupák pil a marnil čas / a půlku jsem měl dát radši jemu (...) Měl jsem milion různých výmluv / a Emil opouštěl zemi.“ Jediné, co možná trochu dře, je úvodní klišé ve stylu kramářské vyprávěnky „zastavte se, lidé, poslyšte píseň mou“. Ale pokud měl brilantní textař jako Nohavica potřebu zvolit právě takovou formu vyprávění příběhu, věděl asi, co dělá. Na hloubce vyzpívaného smutku se tím nemění nic.

Do autobiografické roviny zapadá i poklona formativní osobnosti Vladimíra Vysockého Píseň pro V. V. Mimochodem, jde asi o nejstarší baladu na albu, pro které Nohavica vybíral jak skladby z poslední doby, tak již dříve slýchané. Prvně oficiálně vyšla ještě za totality na 2EP Písně pro V. V. (1988). V kontextu alba přitom působí přirozeně.

Řady a řády

Dobrým příkladem Nohavicových obecných, společenských komentářů je skladba Řady. Žaloba na ty, kteří jsou „u moci“ a řídí životy malých občánků-prosebníků, čekajících poníženě ve dlouhé frontě před jejich kanceláří. Silná je hlavně vize, kdy vypravěč prolomí dveře do dnes zaprášeného symbolického kanclu a na stěnách vidí staré obrazy někdejších mocipánů: „Byly to obličeje lidí, jaké potkáváš i dnes / takové můžeš vidět, když k nám na náves / v sobotu přijede kabaret s hesly a tribunami.“ V oné chvíli hrdina písně „v prázdnotě a chladu / pochopí tu nekonečnou zradu“, zahlédne „hlasatele dobra a rozsévače zloby“: „Já vás znám / stejné máte rysy, stojíte vždycky, kde stálo se i kdysi / pořád, pořád, pořád, zatímco my spořádaně stavíme se do řad.“

Nohavica písní pochopitelně nahrává na smeč svým odpůrcům. Mohou rýpnout, proč se stavěl do řady na jistá vyznamenání, když ho neměnná povaha lidí u moci děsí. Nebo připomenout kauzu vynucené spolupráce s StB. Jenže tady už jde o otázku, zda se má slučovat hodnota díla s činy umělce. Budeme-li vnímat pouze samotnou píseň, nelze než uznat její kumštýřskou dokonalost.

Téma opakujících se dějin leželo písničkáři na srdci. Dotkne se ho i v textu Černý květ: „Všechno už bylo a zpátky se vrací / jsem černý květ, co zaseli draci / beze mne byl bys o chlebu a o vodě / se mnou jsi prostě v pohodě / klaňte se, vyvolenci / mávejte svými věnci.“ Zde už navíc reflektuje realitu soudobé demokracie, kdy účelnější než nadávat na zvolenou vrchnost je upozornit na dokonalost propagand a podnítit kritické myšlení. Stejně v dobrém aktuální je i šleh Řekni sýr, u kterého vážně tuhne úsměv na rtech. Naopak o nadčasovost se Nohavica pokouší krylovským podobenstvím Vlci s archetypálními příměry o tom, zda se v blbých dobách ustrašeně schovat, bojovat, nebo se přidat ke smečce.

Kladem alba je i absence Nohavicových „humoresek“. Nic proti nim, na koncertech tenhle typ veršovánek funguje, ale při opakovaném poslechu z desek se mohou zajídat. Ne, že by tu chyběly vtipné kusy jako Staré dobré časy. Píseň však má krom několika plytkých veršů jako „řekla mi včera dívka Tereza / že patřím do starého železa“ či „hráli jsme nebezpečnou muziku / a holky byly svolné ke styku“ i zásadní podtext. O nebezpečí idealizování totalitní minulosti optikou nostalgie.

Co se týče hudby, nebylo by fér řešit otázku „kde já to už slyšel“. Zásobník libých akordických rozvojů je dávno vyčerpán. Naopak je nutno znovu smeknout před Nohavicovou prací s jazykem, kde každé slovo včetně prvků nářečných či archaických má přesné, účelné, významotvorné místo. O upřímnosti do detailu propracované výpovědi přitom nepochybuji.