RECENZE: Nový cirkus aneb kudy dál. Je to běhání za nedosažitelným cílem?

Galapiat byl u nás před osmi lety a zanechal hluboký dojem. V podstatě se lišil od všeho, co bylo do té doby k vidění a je evidentní, že schopnost překvapit si podržel i nadále. Tehdejší inscenace Risque ZérO vedle špičkové akrobacie všeho druhu nabídla hodně drastický humor. Vršila bláznivé výstupy s obtesáváním žáby i klauniády, v nichž se aktéři pro větší úspěch polévali benzinem a hodlali se zapálit. Šest akrobatů (pět mužů a jedna dívka) spolu hráli jakési dětské, ale zároveň kruté hry – zákeřně spolu bojovali, házeli po sobě noži, sekyrkami a šipkami, stavěli si sekyrku na hlavu a vyváděli s ní různé vylomeniny. Produkce působila uvolněně a hravě, skoro jako improvizace, která se rodí z náhlého popudu, občas i něco spadne a někdo se netrefí, jak by měl, ale vůbec to nevadilo.

Jak usmažit palačinku při zemětřesení

Galapiat je prý výraz pro tuláka nebo vagabunda ze staré francouzštiny a v novém projektu s názvem Osel a mrkev vystupuje rovněž „vagabund“ s pomocníkem. Lucho Smit je autorem i interpetem – akrobatem v jedné osobě. A zamýšlí se nad tím, kam ještě může nový cirkus, který má za sebou přibližně třicet let dynamického vývoje, dojít, jak se může občerstvit.

Divákovi tak trochu nabízí návod, jak se orientovat, jak vnímat nabízená čísla, která vlastně ironizuje. I proto svou produkci provází slovy, jenže v Praze tenhle komentář úplně nevyšel, jednak byl špatný, hodně kostrbatý překlad a pak – i když je milé, že se Lucho naučil číst česky, jeho trochu legrační zápolení s naší mateřštinou produkci moc nepomohlo. V první půlce představení následují za sebou různá čísla, nejprve se interpret projde po umně naskládaných židlích, které za ním padají, pak proskakuje hořícím kruhem jako lev a neváhá usmažit „cr`epe Suzette“ v malinké kuchyňce. Trochu mu přitom chytne kuchařská čepice a kuchyňka je položená na propanbutanové láhvi, což je zjevná citace jiného francouzského souboru – Cirque Inextremiste. Ten u nás také vystoupil a provozuje extrémní akrobacii na konstrukcích z prken, železa a propanbutanových lahví.

Lucho se odvážně pouští do dalších čísel, jako by ho nemohlo nic zastavit, ale při svém konání se nevzdává jemné ironie. A tak je kovbojem na laně, provazochodcem, žonglérem, kterému ale tu a tam kruh spadne, čímž nám mimo jiné sděluje, že technická bravura má své limity. Lucho se zkrátka snaží říct, že nový cirkus je tak trochu ve slepé uličce, že tlak na další posunování hranic možného může být i kontraproduktivní, že vlastně zabíjí výpověď i styl. A diváci jsou stále lační trhání rekordů.

Na závěr předvede skutečně dechberoucí akrobacii na věži z židlí, která sahá až ke stropu šapito. Je jako divá zvěř uzavřen do narychlo postavené železné mříže. Židle se vrší na nožičkách a on postupuje výš a výš, jednu židli mu fámulus zvedne na tyči, další mu jako z praku vystřelí nahoru a on ji chytne, jinou si přitáhne na laně. A pak skok, všechno se zřítí a on létá nad manéží. A na závěr se dokola honí jako pověstný osel za mrkví, běhá dokola a mrkev má přivázanou před nosem. Stále rychleji, ale mrkev zůstává nedosažitelná. Je tedy i nový cirkus běhání v kruhu za nedosažitelným cílem. Kdoví...