Režisér musí herce především milovat, říká francouzská režisérka Nicole Garcia

LN: Kameny bolesti jsou adaptací románu italské spisovatelky Mileny Agusové. Proč jste si vybrala tento román? To bylo nějak cílené?
Ale vůbec ne, úplně náhodou jsem na knížku narazila v knihkupectví na letišti, čekala jsem na spoj do Marseille a potřebovala jsem se zabavit. Ta knížka mě vtáhla natolik, že jsem ještě před odletem volala svému příteli produkčnímu, aby mi poradil, jak získat autorská práva na filmové zpracování. Velmi mě zaujala hlavní hrdinka Gabriela, je to nesmírně silná postava. Kvůli své odlišnosti je ale svým okolím považována za blázna. Výjimečná je i svou citovostí a takové ženy mě fascinují. Ona chce to, co její okolí odmítá, a tím je výlučná. Nikdo ji nechápe, a proto ji rodina potřebuje někam uklidit. Takže ji provdají za muže, kterého nemiluje, to je pro ně řešení. Adaptace románu nebyla úplně jednoduchá, ale já jsem se držela svého základního pocitu z knihy a ten byl, že láska je v životě naprosto zásadní věc a bez ní nic nemá smysl.

Riskantní účinky četby. Gabrielle (Marion Cotillard) prožívá muka neopětované touhy.

Marion Cotillard ve filmu Kameny bolesti

LN: Román se odehrává na Sardinii a tato země je svým způsobem také jeho tématem. Vy jste děj přesadila do Francie, do regionu Haute Provence. Co vás k tomu vedlo?
Nechtěla jsem točit italský film, ale francouzský a také obsazení je francouzské. Drsnost Sardinie a Haute Provence jsou podobné, takže ten posun není až tak velký. Vyhovovala mi i padesátá léta minulého století, poválečná doba, kdy se také rozpadaly koloniální říše, a důsledky toho Francie samozřejmě pociťovala. Milenec Gabriely přichází jako voják z bojů v Indočíně, zatímco manžel je Španěl, který naopak prchá před následky občanské války, před Frankovou diktaturou a chce si vybudovat novou existenci ve Francii. A pak, moje adaptace je dost volná, mně šlo o to, vyprávět o sedmnácti letech v životě ženy, o tom, čím prochází jako mladá dívka i jako zralá žena. Ale ani autorka, když film viděla, neměla pocit, že bych nějak překroutila nebo zradila její téma.

LN: Psala jste scénář s představou, že Gabrielu bude hrát Marion Cotillardová?Marion mě napadla okamžitě, jakmile jsem knížku začala číst. Myslím, že odpovědí na otázku, proč právě ona, je její výkon ve filmu. Je tak citlivá, autentická, smyslná. Jí vždy uvěříme, když říká buď mi dáte šanci, abych žila podle svého, nebo mě nechte umřít.

LN: Proslavila jste se jako herečka, ale od devadesátých let se věnujete i režii. Co vám tato profese dala?
Zkusit si režii byla výjimečná příležitost, za kterou jsem vděčná. Bylo pro mě příjemným zjištěním, že zvládnu vystoupit ze své profese a zaujmout odstup. A také jsem objevila, že dokážu vyprávět příběhy a vtisknout jim emoci. Režie mě nepřestává vzrušovat a bavit.

LN: Zároveň ale zůstáváte herečka. V čem vám vaše původní profese pomáhá ve vztahu k hercům, co je pro vás důležité?
Musíte herce milovat. Bez toho to není možné. Milovat je, vciťovat se do nich, pozorovat je. Strašně ráda se na své kolegy dívám a užívám si jejich kreativitu. A oni také musí vědět, že k nim máte vztah, protože vám pak důvěřují a vydají ze sebe to nejlepší. Prostě zase jde o lásku a přátelství.

LN: Pracovala jste s významnými režiséry, například s Claudem Lelouchem, Bertrandem Tavernierem či Alainem Resnaisem. Byli pro vás inspirací, když jste pak začala točit?
Ne, takhle jsem to vůbec nevnímala, práce s těmito režiséry byla pro mě vzrušující, obohacovala mě, ale byla jsem herečka a tak jsem se také vnímala. Nepokukovala jsem po tom, jak oni to dělají, abych to pak sama zkusila. Ale je pravda, že určitým zdrojem inspirace pro mě byl film Alaina Resnaise Můj strýček z Ameriky – nebo spíš jsem si uvědomila, že bych se chtěla vyjádřit i jinak než jako herečka.

LN: Byla jste šestkrát nominována na Césara za herecký výkon a získala jste ho za vedlejší roli ve filmu Sukničkář, kde jste měla za partnera Jeana Rocheforta, s kterým jste později žila. Seznámili jste se při natáčení?
My jsme se trochu znali už předtím, setkali jsme se párkrát jako kolegové v divadle, ale jiskra přeskočila až při natáčení. Nebyli jsme manželé, ale žili jsme spolu sedm let a máme syna Pierra, který je také herec a například před třemi lety hrál v mém filmu Krásná neděle.

LN: Narodila jste se v alžírském Oranu, ale po vyhlášení nezávislosti Alžíru počátkem šedesátých let jste se musela s rodiči vrátit do Francie. Bylo to pro vás složité?
V Alžíru jsem žila do svých patnácti let, to nejde zapomenout, celý život v sobě nosím kus severní Afriky, její kouzlo, intenzivní světlo a zvláštní smyslnost. Ale netrpěla jsem, spíš jsem to neštěstí vyhnanců zdědila po rodičích, zvlášť můj otec nucený odchod prožíval silně a nikdy se s ním nevyrovnal. Ale pro mě to nebylo tak těžké, netrápila jsem se tím, že musím jít jinam. Tehdy jsem dospívala a měla úplně jiné starosti. Především jsem si moc přála být herečkou a tomu jsem také všechno podřizovala.

LN: První hlavní roli jste dostala ve filmu Otázka z roku 1977, který byl svého času velmi skandální, dokonce byl stažen z distribuce. A to proto, že líčil mučení Alžířanů ve francouzských věznicích. Jak jste tuhle problematiku jako Francouzka vnímala?
Moji rodiče byli šokováni, že jsem v tom filmu hrála, skutečně dost nemilosrdně ukazoval francouzskou koloniální politiku. Snažila jsem se jim vysvětlit, že je třeba některé věci pojmenovat a že mlžení nikam nevede. Na druhé straně chápu jejich postoj, oni skutečně přišli o svůj domov a nikdo z tehdejších francouzských politiků jim nepomohl, de Gaulle byl velmi nekompromisní. Milion lidí se musel vrátit do Francie a bylo to pro ně velmi tvrdé a především rychlé. Můj vztah k Alžíru samozřejmě trvá a nedávno jsem se do Oranu vrátila, točila jsem tam film Un balcon sur mer, jehož hrdina prožíval dětství v dobách bojů o nezávislost Alžíru a nyní se tam vrací pátrat po ženě, kterou miloval.

LN: Dědictvím kolonialismu je vlastně i to, co dnes hýbá Evropou – strach z terorismu, z běženců. A Francie je ve středu těchto konfliktů a prožila strašné teroristické útoky, při nichž zahynula spousta lidí. Jak se pocitu ohrožení dá čelit, máte třeba strach, když jdete po ulici?
Ano, bojím se jako každý. V podstatě se nedá dělat nic, nemůžete zabránit tomu, abyste byla ve špatnou dobu na špatném místě. A v lidské povaze je, že se dokáže otřepat a jít dál, takže divadla, kina, obchody jsou zase plné. Jsou sice dobře střežené, ale pokud se někdo rozhodne být kamikaze, nemáte šanci. I když policie dělá všechno, aby nás ochránila, rozkrývá teroristické sítě a sleduje vše, co je podezřelé.