Rozsypaný hlavolam v Národním

Přitom vlastně nešlo o premiéru, tu si Hubička odbyla už před prázdninami na festivalu Smetanova Litomyšl. O to více jsou nedostatky hudebního a pěveckého provedení neomluvitelné.

Ženy béžové, muži dohněda
Prostonárodní českou operu pojali inscenátoři jako monumentální puzzle (prostonárodně pucle) z pohlednic přelomu 19. a 20. století.

Hlavolam se jim ale seskládat nepodařilo. Stejně mohli zkusit dílky lega nebo céčka - je to vlastně jedno, postavit se dá cokoli z čehokoli, pokud ovšem víme, co máme stavět -což byl podstatný nedostatek inscenace. Trojici zkušených divadelních harcovníků, režiséru Mariánu Chudovskému, scénografu Jozefu Cillerovi a výtvarníkovi Peteru Čaneckému se v pražském ND nedaří. Rozpačitého Samsona a Dalilu bylo snad ještě možno přičíst i nestandardním podmínkám rychlého „záskoku“; možná nejsou plně standardní podmínky v ND nastoleny doposud - tím ale výsledek omlouvat nelze.

Nápad se starými pohlednicemi se vyčerpal již projekcí na tylovou oponu při předehře. Pokus vystavět scénu Hubičky z molitanových dílků puzzle připomínal urputností své snahy o „ozvláštnění“ spíše pelhřimovský festival kuriozit - bez vnitřního zdůvodnění vztahu zrovna k Hubičce takto zůstalo jen u svévole a trapnosti, když ostatní scénické prvky a efekty zůstaly konvenční, včetně dřevěného stolu, židle, projekce lesa nebo kouře.

Kostýmy stylově váhající mezi městem a venkovem charaktery postav nepodpořily - ženské šaty byly univerzálně světle béžové, mužské v nevýrazné dohněda laděné barevnosti. Pozornost tak upoutávaly kuriozity jako Matouš v kostýmu snad Leporela a strážný postrojený jako cestovatel na safari.

Inscenování Hubičky však hlavně předpokládá empatii s příběhem i hudbou a vhled do motivace a vztahů jednajících postav děje, prostoduchého jen zdánlivě. Zdálo se, že inscenátoři ho četli s jakýmsi pansky chladným, odtažitým odstupem.

Hubička tak postrádala vřelost a autentičnost - vztahy mezi hlavními aktéry příběhu a jejich ukotvenost v souvislostech tradiční venkovské pospolitosti se vytvořit nedařilo.

Brzy bylo zřejmé, že protagonisté - ponecháni režisérem sami sobě - si vypomáhali hlavně podle toho, jak kde kdy Hubičku nebo podobný „prostonárodní šuplík“ dělali. Vendulky žmoulaly střídavě cop nebo zástěru, Lukášové plaše přešlapovali, Martinky se s rukama v bok ztěžka kolíbaly, Paloučtí co chvíli varovně zdvihali ukazovák a Tomeš směle rázoval po jevišti. Alternantky Barčete neměly do kterého šuplíku sáhnout.

Chudovský zanechal solitéry, podobně jako když se sejdou lidé na zastávce, spojení jen tím, že právě čekají na autobus.

Adresát neznámý
Některé režijní nápady navíc šly příběhu „proti srsti“: robě naštěstí zaspalo Lukášovo kácení nábytku i hod putýnkou; šlapat ale po rozsypané mouce jako po pilinách v hospodě je zcela mimo cítění sedláka. Ukolébavka vzhledem k umístění kolébky byla zpívána někam do prostoru a Vendulka předstírala schrupnutí v poloze krkolomné i pro bdící. A Lukáš mávající náhle a zprudka v „lese“ sakem nad hlavou vyvolával v hledišti útrpný smích.

Trapný byl začátek po přestávce, kdy náhle v jinak realisticky klopýtajícím příběhu pašíři pronikli Palouckým do sednice, odpočali na židlích, popili pálenky - aby pak rozebrané „stavení“ i mobiliář odvlekli do hloubi „lesa“.

Tyto nedostatky by snad byla mohla zmírnit kvalita hudebního nastudování, ale dirigentu Zdeňkovi Müllerovi se nedařilo udržet ani souhru, natož vyjádřit líbeznost a vroucnost Smetanovy hudby. Pod jeho taktovkou hrál orchestr těžkopádně, nepřesně, na první premiéře spíše jako na poprázdninové zkoušce, druhá premiéra dopadla trošku lépe.

Standardně spolehlivé pěvecké výkony podali Dana Burešová i Maria Haan alternující Vendulku, Ivan Kusnjer jako Tomeš obou premiér i Valentin Prolat a Yvona Škvárová jako Lukáš a Martinka druhé premiéry; obstála také Kateřina Kněžínková jako Barče.

Hubička je půvabná opera, navíc nezaměnitelně česká. Těžko soudit, komu byly pohlednice inscenátorů určeny; patrně se vrátí zpět odesilatelům s razítkem „adresát neznámý“.

Ve srovnání třeba se zahájením sezony v polské Vratislavi se špičkovým představením Szymanowského Krále Rogera vychází naše první scéna vedle až čtvrtého největšího města Polska notně pošramoceně. Nové vedení se v návrhu preambule inovovaného Statutu Národního divadla zaklíná ideou a posláním reprezentativnosti České republiky, symbolem národní identity, ba i evropským kulturním prostorem. Ani jedna z premiér Hubičky na žádné z takto honosně proklamovaných kritérií nedosáhne.