Autenticita je dnes v módě, máloco polechtá imaginaci západního čtenáře jako představa světa, který je neznámý, a přitom skutečný. Próza Nicolaie Lilina Sibiřská výchova takový svět zachycuje – normám evropského dneška světelné roky daleko, geograficky vlastně moc ne. Lilin (1980) je spisovatel samouk (viz text v Pátku LN 23. 9.). Vyrůstal na území dnešního kvazistátu Podněstří, bojoval v Čečensku, dnes má v Miláně tetovací salon a galerii Kolima – stejnou přezdívku má i hrdina jeho první prózy, kluk, jemuž se v podněsterském městě Bender v komunitě tradičních kriminálníků dostává „sibiřské výchovy“.
Volný pád v Čečensku
O Lilinově knize se píše jako o autobiografii, zjevně se ale nejedná o klasický životopis. Autorovi nečiní problém přiznat ve vztahu k pokračování Sibiřské výchovy, knize Volný pád o čečenské válce, že část zážitků, které v ní jsou připsány hrdinovi, nejsou jeho – jsou to historky zaslechnuté od jiných. Se Sibiřskou výchovou to bude podobné. Lilinovy prožitky se v textu mohou mísit s tím, co se přihodilo vrstevníkům, a všelijakými legendami, kriminálnickou latinou, jíž bylo jeho prostředí plné. Čtenáře, který čeká „pravdu pravdoucí“, to může frustrovat. Na druhou stranu – alespoň něco z toho, co Lilin v knize popisuje, pravda asi bude.
zdroj: www.youtube.comLilin píše, že vyrůstal mezi tzv. urky, kastou kriminálníků původem ze Sibiře, kteří byli ve 30. letech deportováni do podněsterského Benderu (už tohle je sporné, město v dané době nebylo na území SSSR). Svůj zločinecký životní styl ale urkové udrželi i tam. Lilinova kniha jistě uspokojí čtenáře, který od literatury o kriminálnících očekává bitky, vraždy, scény šokujícího násilí (v tom ohledu vyniká pasáž z jakéhosi infernálního kriminálu pro mladistvé). Výčty „zásluh“ některých postav jsou vskutku suspektní. Nejzajímavější ale na ní je portrét dnes už zřejmě zaniknuvšího životního stylu. Autor ho popisuje s odstupem člověka, který už ví, že zločin není ten nejdůstojnější způsob obživy. Svět svého dětství ale vnímá s ambivalencí a dokáže ji přenést i na čtenáře. Lilinovi urkové jsou protikladem dnešního Evropana nejenom v tom, jakou váhu přikládají světskému zákonu a životu (zvlášť „fízlovu“).
Sibiřská výchovaNicolai Lilin |
Jejich svět je ale jiný ještě dalším způsobem – je to svět neotřesitelné skupinové loajality, pout krve (ve všech smyslech toho slova). To, že stojí v do až absurdních důsledků dovedené opozici vůči státní moci a jejím zákonům, ale neznamená, že by byl bez zákona. Naopak – všední existence urky je o hodně ritualizovanější a všelijakým omezením a pravidlům podléhající než ta „civilní“. Až devótní pravoslaví se organicky spojuje s prvky sibiřských šamanských kultů, urkové život ctí, ale dokážou jím i opovrhovat.
Ještě víc je čest – i zabíjet se musí jaksi zdvořile. Tělo, do nějž tatérova jehla šifrovaně vykreslila celý urkův život, je jeho „občanský průkaz“ a vlastně ještě víc – svědectví, že žil dobře. Je to „kultura“, v jejímž základu je obrovský rozpor – láska těchhle oddaných křesťanů je vskutku hodně selektivní. Zasažen primitivní silou atavismu, jenž z řádek Lilinovy knihy prýští, může ale jeden najednou vnímat ten svůj svět, v němž už pro prastará hnutí mysli a citu nezbylo místo, jako trochu rozbředlý. A tu „sibiřskou výchovu“ jako děsivou a krvavou, ale pořád ještě výchovu.