Pátek 3. prosince 2021, svátek má Svatoslav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Smát se, nebo už ne? Mladí filmaři zpracovávají aktuální témata originálními způsoby

Kultura

  5:00
PRAHA - Letošní filmové festivaly v Cannes, Annecy či v Karlových Varech ukázaly, jak a co točí současní světoví mladí filmaři – zatím ne tolik známí, ale s velkými ambicemi, neotřelými tématy a s novým pohledem na svět kolem nás.

Bílý bílý den. Film islandského režiséra Hlynura Pálmasona právě vstoupil do českých kin. foto: Aerofilms

Do českých kin právě zamířil pozoruhodný film Bílý bílý den islandského režiséra Hlynura Pálmasona. Snímek vzbudil zájem na letošních festivalech v Cannes i v Karlových Varech. A už první režisérův dlouhometrážní snímek Winter Brothers loni vyhrál na festivalu v Locarnu. Je tedy velmi pravděpodobné, že jméno Hlynur Pálmason budeme v souvislosti s občerstvujícími filmovými projekty slýchat i v budoucnu.

Bílý bílý den vypráví o lásce, nenávisti i o tom, jak se musíme vypořádat s pocity, když přijdeme o blízkou osobu. „Jsou to vlastně dva způsoby lásky. První je jednoduchý. Je to čistá láska k dítěti nebo vnoučeti. Druhá je o mnoho komplikovanější. Je to láska k milované osobě, k milence,“ říká režisér. Název snímku odkazuje na jeden bílý den v roce, bílý je na začátku, bílý je i na konci. Pálmason podle svých slov pracoval s reálným počasím a nic nedotvářel. Jen samotný prolog natáčel, jak říká, dva roky, aby zachytil jednu scénu v několika povětrnostních podmínkách, různých ročních obdobích, ve dne i v noci.

Kůň v obýváku

Snímek Bílý bílý den nás vtáhne do rodinného prostředí. Protože pro jeho režiséra je rodina vždy velkým zdrojem inspirace. „V rodině prostě nacházím mnoho témat, která mě zajímají a s kterými určitě budu pracovat i v budoucnu.“ Bílý bílý den je tragédií, ve které najdeme i komediální prvky. Tím je třeba scéna, kdy se najednou v obývacím pokoji objeví kůň. „Chci ukázat hravost, radost i naivitu. Nechci být jen seriózní. Myslím, že je sice dobré být seriózním filmařem, ale na druhou stranu je dobré se i zasmát. Mám rád takovou tu hranici, kdy nevíte, jestli se máte smát, nebo už ne.“

To všechno nás vede k hlavní postavě Ingumudura, který se s tragédií musí vypořádat ve svém vlastním prostředí a s lidmi, kteří ho obklopují. Zásadní je totiž jeho vztah s vnučkou Salkou, kterou si ve filmu zahrála režisérova vlastní dcera. Pálmasonovi se povedlo ukázat, jak je dětský přístup a pohled na svět důležitý a dokáže ovlivnit chování dospělých. Inspirací přitom režisérovi byl španělský malíř Antoni Tàpies, kterému film i věnoval.

Sověti a Bollywood

Na festivalu v Cannes, konkrétně v sekci Quinzaine des réalisateurs, se letos představila se snímkem The Orphanage také afghánská režisérka Sharbhanoo Sadatová (narozená v Teheránu). Mladá filmařka, dlouhodobě žijící v Londýně, svéráznou formou vypráví příběh patnáctiletého Qodrata na konci 80. let v Kábulu. Tedy v době, kdy země byla pod vlivem Sovětského svazu. „Dlouho jsem probírala se svou německo-dánskou producentkou, jestli je dobré to točit v Afghánistánu. Protože vlastně nejsem pro místní úplně věrohodná. Nakonec ale vyhrálo to, že přímo na místě doma v Afghánistánu si připadám o hodně víc nápomocná. A to mě naplňuje.“

Režisérka příběh svého snímku staví do rozmanitých kontextů. Hlavní představitel promítá své sny do bollywoodských filmů, které se v té době do Kábulu dostávaly a patřily k výrazným kulturním vlivům. Film tak překvapivě přechází z dramatických poloh do typicky písničkových pasáží muzikálu. „Není to jen příběh o přátelství, ale o každodennosti v roce 1989, kdy je země pod správou Sovětů. Patří tam i ten bollywoodský vliv. Ukazuji na afghánsko-indické přátelství, které vlastně trvá doteď. Jejich filmy jsou u nás skutečně hodně populární,“ říká Sadatová, která je i význačnou politickou aktivistkou. Příběh jejího filmu se ovšem vzpírá černobílým politickým výkladům. Hlavní hrdina Qodrat se dostává do sirotčince spravovaného Sověty, nachází zde přátelství a oblíbí si vychovatele. Vše se ale mění ve chvíli, kdy ve státě dochází k převratu a země je pod správou Tálibánu. „Naši zemi poznamenala jak ruská okupace, tak správa mudžahedínů. I to jsem chtěla ve filmu ukázat,“ říká režisérka.

Peníze v hlavní roli

Festival v Karlových Varech letos uvedl snímek Zázrak neznámého světce, který natočil marocký režisér Alaa Eddine Aljem. I tento film měl světovou premiéru v Cannes ve výběru Týden kritiky. Snímek alegorickou formou ukazuje společnost pod vlivem peněz. „Víra i peníze jsou v dnešní době něco, co se sebou souvisí. Peníze a mnohdy i nositelé peněz jsou někdy až posvátní,“ vysvětluje režisér. Peníze jsou kultem, všechny nás ovlivňují a my jsme v době absolutního materialismu. „Hned na začátku filmu vidíme, že hlavní postavou jsou vlastně ukradené peníze, které se svým způsobem stanou posvátnými.“

Všichni jsme podle Aljema na něčem závislí, ať už je to představa, hodnoty, nebo víra. „A na základě toho vlastně vyprávím bajku ze současnosti, v které nevystupují zvířata, ale normální lidé. Popis společnosti je vlastně politickým aktem,“ dodává režisér. Poetický snímek se odehrává v jedné malé vesnici uprostřed pouště, kde jsou jednotlivé postavy bezejmenné – doktor je doktor, řidič je řidič. Navozuje to dojem animovaného filmu, kde se vtip skrývá v pohledech lidí, v gagu a vlastně i v jednoduchém scénáři.

„Často slyším, že je to magický realismus. Vychází to z naší kultury, která je založena na vyprávění a pohádkách. Spiritualita se ale postupně vytrácí a to je škoda.“ Snímek ukazuje, že koncept čehosi neznámého, ať už je to třeba i kult neznámého vojína, existuje ve všech kulturách. „Kult neznámého je podle mě oxymóron. Ve filmu si pohrávám právě s tímhle prvním elementem posvátnosti neznámého. Pro mě je to vlastně něco absurdního,“ dodává Alaa Eddine Aljem.

Ruka ztratila tělo

Nestává se často, abychom název filmu pochopili až úplně na závěr filmu. Právě tak je tomu ovšem u francouzského animovaného snímku I Lost My Body režiséra Jérémyho Clapina. Ten už je francouzskému publiku známý díky svým úspěšným filmům Skhizein aPalmipedarium.

„Film vychází z knižní předlohy. Ale nechtěl jsem to udělat stejně. Tak jsem název postavil na slově ,ztratil‘. Je to sice něco negativního, ale zároveň vás to chytne. Název hodně řekne, ale zároveň vás nechá v napětí.“ Příběh se totiž točí kolem ruky, která ztratila své tělo, prochází městem, podzemím Paříže, metrem i kanály a hledá svého majitele.

Na pozadí cesty této useknuté ruky se odehrává příběh reálné postavy, řekněme majitele. „Film je natočený se skutečnými herci, nahrávali jsme i jejich hlasy. Následně jsme použili video a převedli je do animace. Hlasy jsou reálné a to je, myslím, hodně zásadní.“ Podstatnou roli hraje hudba, kterou složil skladatel Dany Levy. Film získal v červnu hned dvě ceny na festivalu ve francouzském Annecy.

Autor:

Blogera připravil lajdáctvím o nohu, další zranil. Za nehodu dostal podmínku

Premium S podmínkou na pět let odešel od soudu čtyřiačtyřicetiletý Moldavan. V červenci 2019 způsobil na obchvatu Chrudimi...

Přes víkend zemřou všichni z JIP. Sestra vypráví o práci v době covidu

Premium Markéta Svobodová, hlavní sestra z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, stojí spolu s dalšími šesti kolegyněmi z...

Android Auto a CarPlay v každém autě. Poradíme vám, jak na to

Premium Chcete používat oblíbenou navigační aplikaci na displeji v autě místo telefonu? Přečtěte si, jak to udělat a neutratit...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat