Přelouskat paměti Giacoma Casanovy je olbřímí úkol, jsou totiž nesmírně nudné, takřka k neučtení a čtenář záhy pochopí, proč autor jako literát pohořel. Jeho sáhodlouhé popisy avantýr a prostředí, vychloubání se a překrucování faktů brzy unaví, ale jako pramen o době mají svou autentičnost. U nás vyšly poprvé v roce 1911 a pak v roce 1929, ale nikdy úplně, i v dalších vydáních šlo o různé výběry.
Obraz Casanovy jako zmechanizovaného souložícího monstra a člověka bez jediného citu, sebevzhlíživého tvora, který před svou prázdnotou vlastně celý život utíkal, poprvé ukázal Federico Fellini ve svém geniálním filmu z roku 1976 (Casanova di Federico Fellini), k němuž napsal scénář s Bernardinem Zapponim. Obrazivost snímku, který vrší bizarní výjevy v podobě opakujících se hrdinových eskapád a zároveň diváka zahrnuje temnotou, zmarem a chátráním, byla nepřekonatelná.
