Zpívající nevidomý černý chlapec u piana a s chromatickou foukací harmonikou dojímal americké publikum. Zvlášť když se v televizním vysílání objevil po boku "strýčka Raye", stejně postiženého a už věhlasného Charlese. Mimochodem -teprve vloni se po Charlesově smrti Wonder přiznal, že dokud jen Raye poslouchal z desek, nevěděl vůbec, že je také slepý.
Pro přirozené rozvíjení jeho talentu byla polovina 60. let ideální dobou. Černá hudba, rytmická a živočišná se dostávala do popředí mimo jiné i díky nástupu společnosti Motown, již založil Berry Gordy Jr. Mezi jmény jako Marvin Gaye, The Supremes, The Temptations, Smokey Robinson, proměňující hudební scénu, působil Stevie Wonder zkraje ještě jako kuriozita. Ale po přechodu do plného mužského hlasu (vždycky to ale bude spíše vyšší, jemný, nekonečně elastický, ale také energií nadupaný tenor), se stal suverénním a osobitě znějícím zpěvákem.
Na počátku nové dekády měl za sebou řadu velkých úspěchů (Fingertips a Uptight, I Was Made To Love Her, Yester Me, Yester You, Yesterday), byť zatím většinou s cizími skladbami. Počínaje albem s příznačným názvem Hudba z mé mysli (Music Of My Mind, 1972) začíná postupně uvádět v život už jen a jen své představy. Sám píše hudbu, texty, alba produkuje. Avyužívá širokých možností syntezátorů i schopnost ovládat více nástrojů (je mimochodem i výborným bubeníkem).
Mnoho snímků z oslnivé řady desek Talking Book - Innervisions -Fullfillingness' First Finale - a 2LP Songs In The Key Of Life, tak mohl natočit úplně sám, bez kompromisů se studiovými hudebníky, s jejichž pomocí ale zase oživoval zvlášť napjatá místa alb.
Wonderova hudba je koktejlem prostým předsudků. Vedle vysloveně funkových skladeb (Higher Ground, Superstition), psal svěže stavěné volné písně (You Are A Sunshine Of My Mind, Lately), a vedle toho vyslovené "hitovky" s výraznými refrény (Isn't She Lovely), i vlezlými melodiemi (I Just Called To Say I Love You).
Pohyboval se na hranici mezi sacharinem a šťavnatou muzikalitou. Čerpal inspiraci z jazzu, z tvorby vrcholné éry Broadwaye, z moderního popu typu The Beatles, postupů klasické hudby, Ale například i z muziky Blízkého východu (to je slyšet i z duetu s Kim Burrelovou v If Your Love Cannot Be Moved, úvodní písni nového CD). Mimořádně kreativní byl v aranžmá, stejně jako v práci s nejmodernější studiovou technikou.
Od konce 80. let se postupně stahoval do ústraní, nakonec přestal vydávat desky (naposled Conversation Peace, 1995) a jen minimálně koncertoval. Teprve nyní se Stevie Wonder vrací, zato doslova v plném lesku. Punc velkého autora Skoro tomu člověk ani nechce věřit. Jak se Wonderovi povedlo zachovat ráz starých alb a přitom znít současně, aniž by se přitom uchyloval k módním prostředkům? Není vlastně proto aktuální, že prostě "jen" zářivě muzicíruje?
Že tu není slabá píseň a ty nejlepší (např. Sweetest Somebody, True Love, Can't Imagine Love Without You, nebo So What The Fuse) mají punc velkého, originálního autora? Že je Wonder, který měl po roce 1970 asi největší stylotvorný vliv na černé vokalisty, ve fantastické formě? Neboť - vše souvisí se vším - zpívá tentokrát jednu vydařenou píseň za druhou.
A nebyl on vlastně před lety o tolik vpředu? Anebo zkrátka kvalita zůstává vždy kvalitou? Nejspíš všechno dohromady.
| HODNOCENÍ LN ***** |
|
Stevie Wonder: A Time For Love |
| Motown / Universal |
Znovu je tu ta stylová míchanice pop-funku, balad, popěvků i vysloveně velkých čísel (Shelter In The Rain), z níž ale opět vychází protagonista vítězně. Zpívá se tu na mnoho způsobů o lásce, bez jejíž proklamace si už Wondera ani nelze představit. Ale dojde i na trable černé populace. A albem se také - ovšem jen coby kytaristé - mihnou Prince, Bonnie Raittová a Paul McCartney.
Staří známí, kteří velmi dobře vědí, že se pozvání od génia neodmítá. Od génia, který na jedno CD vysype nápadů, z nichž by drtivá většina postav světové scény "žila" přes několik desek.
