LN Přebírá podle vás v posledních letech thriller pozici detektivky?
Samozřejmě tyto žánry existují vedle sebe, ale je pravda, že thriller je nyní ve výhodě, protože je rychlejší, akčnější, má tedy blíž k filmu a nezatěžuje čtenáře tím, že popisuje průběh vyšetřování.
Budou mít Krásné lži také filmovou podobu?
Jistý producent projevil zájem, ale je to všechno pořád na začátku.
Budete se případně podílet na scénáři?
Nejsem si jistá, jestli by na to mé schopnosti stačily.
A ti z Hollywoodu jsou dostatečně schopní?
Myslím, že ano, oni s tím mají – na rozdíl ode mě – zkušenost.
Hlavní hrdinka vašeho románu Ridley Jonesová je novinářkou. Jaké máte zkušenosti s novinařinou v New Yorku?
Nepracovala jsem v novinách, byla jsem autorkou, která píše do magazínů – to bylo v době, kdy jsem byla zaměstnaná v nakladatelství. Myslím, že je to jako všude jinde, musíte udržovat kontakty, psát a čekat, jestli vám to vezmou, a pak vás za to zaplatí, někde lépe, někde hůř. Mnoho lidí by chtělo být spisovateli, kteří jen sedí doma, píší a mají dostatek peněz.
Co bylo prvotním impulzem pro napsání Krásných lží?
Ve Spojených státech chodí poštou takové pohlednice, na nichž jsou děti, které se kdysi ztratily, a nyní je počítačem vytvořena jejich pravděpodobná současná podoba. A tehdy jsem si představila na takové fotografii sebe – to byl prvotní impulz k napsání Krásných lží.
Krásné lži se zabývají hledáním lidské identity. Je v tomto románu něco, podle čeho by vaši rodiče rozpoznali, že jste jej napsala vy, i kdyby to nevěděli?
Domnívám se, že by to poznali. Podle toho, že je tam mnoho detailů z mého života a také o mém bytě, který jsem na Manhattanu mívala. Jinak ale předobrazem k rodičům Ridley nebyli mí rodiče. Myslím si ale, že pro děti, které mají rodiče, již jsou výraznými osobnostmi, je pak často těžší najít vlastní identitu – v tom si jsme s Ridley podobné.
Ridley je znejistěna, zda její rodiče jsou skutečně jejími rodiči, mimo jiné proto, že neexistuje fotografie její matky během těhotenství. To by nás ale mělo pak být znepokojených daleko víc...
Možná byste měli být trochu znepokojeni... Ale vážně, je to jen jeden ze střípků, jimiž se Ridley v tom svém případě zabývá a které dohromady dávají až příliš velkou nejasnost.
Také v románu píšete, že Newyorčané jsou větší paranoici než lidé kdekoliv jinde na světě. Myslíte si to dále i po návštěvě Prahy?
Myslím, že Newyorčané skutečně jsou velcí paranoici, ale bývá to skryto pod maskou suverenity až arogance. Mluví třeba o tom, že by se mohly stát některé věci, ale přitom nevěří, že by se mohly stát přímo jim...
Takže v New Yorku je jediným upřímným, otevřeným člověkem Jaromír Jágr?
To jméno mi nic neříká... Ale abych se vrátila ještě k předchozí otázce: možná opravdu i tady v Praze jste paranoidní, všichni mi tu totiž pořád říkají, ať si dám pozor na taxikáře a kapsáře.
Ve vašem dalším románu Sliver of Truth vystupuje opět Ridley Jonesová. Je to proto, že jste se s ní tolik sžila, že nešlo se tak náhle rozloučit?
Krásné lži mi jakoby vyprávěl Ridleyin hlas a neutichl ani po dopsání románu, takže vznikl Sliver of Truth.
A teď už je Ridley zticha?
V roce 2008 vyjde nová kniha Blackout a tam Ridley už není. Hlavní postavou je jiná žena, která má temnou minulost i současnost...
A před sebou temnou budoucnost...
To se rozumí.
Vy jste před románem Krásné lži napsala ještě další knihy. V čem se lišily?
Byly velmi odlišné, i když měly taky hlavní ženskou postavu, spisovatelku, píšící příběhy na základě skutečných kriminálních případů. Bylo to tedy blíž detektivkám. Ona má pořád nějaké trable, jež se snaží řešit psaním, a v závěru té poslední, čtvrté knihy, je konečně šťastná, stává se vyzrálou osobností.
