Lidovky.cz: Aktéři ukrajinského disidentského hnutí vešli ve známost jako generace „šedesátníků“. Můžete přiblížit, kdo byli šedesátníci?
V době Chruščova se mladí lidé pouštěli do zkoumání historických témat (především zločinů velkého teroru Stalinovy éry), ostře se vymezovali proti národnostní politice sovětského vedení a byli velice citliví na jazykové otázky na Ukrajině.
Ukrajina se totiž tehdy stala dějištěm něčeho, co se dá označit jako „plíživá rusifikace“. Na tomto pozadí, v bohémském prostředí Kyjeva šedesátých let, vzniká skupina mladých lidí, kteří se řídí vlastními morálními principy, obhajují svobodu uměleckého projevu, vytvářejí moderní ukrajinskou kulturu a postupně docházejí k pochopení, že nacionální politika Moskvy je vůči Ukrajině nepřátelská.
Pro mě je příběh šedesátníků především příběhem kritického myšlení. Oni se proměňovali v odpůrce režimu, protože dokázali rozeznat lež a faleš oficiálního systému. Byli obklopeni totalitní propagandou a dokázali se skrz ni prokousat.
Lidé, kteří ještě v roce 1953 mohli oplakávat Stalinovu smrt, již po několika letech ostře kritizovali sovětskou politiku a nevěřili systému. Vyrůstali ve víře ve stranu a nakonec pro svoje humanistická přesvědčení skončili v sovětských lágrech. Někteří se z nich nikdy nevrátili.
Lidovky.cz: V knize píšete, že jejich přínos pro obranu ukrajinské identity a kultury i v současné válce nelze podceňovat. Můžete tuto myšlenku rozvést?
Pokud si poslechnete současnou rétoriku Putina nebo ruské propagandy, není těžké pozorovat jeden z klíčových motivů: popírání ukrajinské svébytnosti, nejenom upírání práva Ukrajinců na vlastní stát, ale popírání samotného faktu existence „ukrajinství“ jako svébytné kulturní entity.
Tato rétorika není jen Putinovou ideou nebo výplodem Dimitrije Medveděva.
